Bílá smrt: odstřelovačská legenda zimní války

Bílá smrt není pouhou legendou. Za tímto příběhem stojí skutečný člověk, Simo Häyhä, kterého podlý nepřátelský útok vyhnal z rodného statku a který přísahal, že se pozemek jeho předků jednoho dne navrátí na finské území. Pojďte si přečíst příběh neskutečného talentu a odhodlání, který se stal symbolem odporu proti sovětské agresi.

Mladý Simo Häyhä

Simo se narodil v malém městečku Rautjärvi, které se rozkládalo nedaleko hranic se Sovětským svazem. Simo měl čtyři bratry, bratr Antti padl v občanské válce v roce 1918 a další bratr Tuomas zemřel na úžeh při budování rozsáhlé silnice. Již od útlého mládí se Simo věnoval práci v rámci hospodářství a různorodým navazujícím činnostem. Ve svém volném čase se věnoval rybaření a lovu. 

Právě lov byl jedním z jeho největších koníčků. S bratry se často vydávali do lesa a lovili vše možné, nejlépe si ale přesnou mušku trénovali při lovu veverek. Simo se v mládí rozhodl, že půjde v otcových stopách. Po úspěšném zvládnutí obecné školy se chtěl stát rolníkem, a proto už nepokračoval dále ve studiu na střední škole.

Nástup na vojenskou službu

Na konci roku 1925 nastoupil Simo Häyhä k výkonu patnáctiměsíční vojenské služby u 2. cyklistického praporu v Raivole. S vojenským výcvikem neměl mladý branec žádný problém, protože byl zvyklý na fyzicky náročnou práci na statku. Cyklistický prapor byl poměrně lehce vyzbrojený a hlavním předpokladem byla pochopitelně vysoká pohyblivost a smysl pro orientaci. 

Vojáci se tak průběžně cvičili ve fyzické zdatnosti a průzkumu nepřítelem ohrožených oblastí. Simo sám vzpomínal, že se nikomu v průběhu výcviku nepodařilo ztloustnout. Poddůstojnickou školu Simo opustil v hodnosti svobodníka a zbytek své vojenské služby si odkroutil u 1. cyklistického praporu.

Odstřelovačská legenda zimní války Simo Häyhä. Mezi jeho velké přednosti pro práci snipera patřil především skvělý zrak, trpělivost a malá výška.

První setkání s puškou Mosin-Nagant

Ihned po splnění vojenské služby vstupuje Simo do občanské gardy v Rautjärvi, kde se poprvé setkává se svou budoucí družkou - puškou Mosin-Nagant vzor 1891, která byla ve výzbroji finské armády od roku 1918. Simo vynikal ve střelbě již od útlého věku a svou skvělou mušku ukázal už na mistrovských závodech, kde bez jakékoliv přípravy vystřílel 5. místo. Od té doby se ve střelbě pravidelně cvičil a zlepšoval. Nedlouho na to se o jeho schopnostech začalo mluvit i mezi veliteli občanské gardy.

Simův arzenál

Řada lidí si myslí, že Simo exceloval pouze s puškou Mosin, ale není tomu tak. Stejně nebezpečný byl i se samopalem Suomi M 31.

Mosin-Nagant vzor 1891 (M 28)

Původní ruská puška prošla ve finských rukách řadou úprav. Hledí pušky vzor 1891 bylo cejchováno v aršínech (ruská měrná soustava), pro lepší orientaci přidali Finové z pravé strany hledí metrickou škálu, která se postupně zvyšovala po sto metrech. Navíc zbrojovka v Tikkakoski opatřovala zbraně novými hlavněmi, které byly v porovnání s původními hlavněmi masivnější a o něco kratší.

Úpravou prošla i muška, tu si Finové taktéž přizpůsobili na míru úpravou chránítek do tvaru oušek. Takto upravené pušky se obvykle označovaly M 28 a byly určené pro oddíly občanských gard či finské domobrany.

Suomi M 31

Suomi M 31 je finský samopal z dílny slavného konstruktéra Aima Lahtiho, jehož výroba započala v roce 1931 a probíhala až do roku 1944. Samopal se vyznačoval vynikající kvalitou, výdrží a spolehlivostí, a to i v extrémně chladných podmínkách. Velkou předností byla i jeho dlouhá hlaveň, díky které byla střelba z něj mnohem přesnější než u ostatních soudobých samopalů. Samopal měl sloužit především k “úklidu” zákopů od nepřítele, ve kterém se pochopitelně nedaly použít klasické opakovací pušky. Simo Häyhä si samopal rychle oblíbil a ihned s ním začal vymetat střelecké soutěže.

Puška Mosin-Nagant vzor 1891 byla ve výzbroji finské armády od roku 1918.

Zimní válka

Aniž by to Simo možná tušil, jeho dlouhý výcvik mu měl brzy přijít vhod. 30. listopadu 1939 totiž bez jakéhokoliv vyhlášení války vtrhl Sovětský svaz na území Finska. Svou agresi odůvodňoval potřebou ochrany hranic, především v oblasti Leningradu. I přes jasnou převahu sil se ale houževnatí Finové dlouho úspěšně bránili a způsobili Rudé armádě velké ztráty. Po úvodním nezdaru se následně sovětské síly přeskupily a nakonec finskou obranu překonaly. Finská armáda ale celému světu ukázala, že podceňovat protivníka se rozhodně nevyplácí.

Začátek ostrého konfliktu

Po přepadení Finska 30. listopadu 1939 byl Simo přidělen k 12. pěší divizi plukovníka Svenssona, která působila v okolí řeky Kollaa. V této oblasti zůstal až do 6. března 1940. Na lov přitom vyrážel téměř každý den.

Vyrážím na lov!

Simo válčil tak trochu po svém. Za úsvitu se vyzbrojený svou věrnou puškou Mosin-Nagant vydával na svou pouť do blízkosti nepřátelských linií. Díky pušce bez optiky se vyhýbal prozrazení a operoval vždy v bílém maskovacím převlečníku s kapucí. Mezi jeho velké přednosti pro práci snipera patřil především skvělý zrak, trpělivost a malá výška. Statečný odstřelovač měřil pouhých 152 cm, takže se pohodlně vešel do řady menších okopů, ze kterých měl skvělý výhled a zároveň se nemusel příliš krčit.

Své oběti si obvykle vyhlížel v zemi nikoho. Vypálil několik ran na nic netušící sovětské vojáky a opatrně opustil oblast před případnou dělostřeleckou salvou. Jeho taktika může vypadat primitivně, ale byla nesmírně efektivní. Za tři měsíce tímto způsobem zlikvidoval 259 rudoarmějců. Což vychází přibližně na 3 zabité nepřátelské vojáky denně.

Jak jsme se ale zmínili výše, odstřelovací puška M 28 nebyla jediným nástrojem finského hrdiny. Za pomoci svého oblíbeného samopalu M 31 se mu podařilo zabít dalších 250 sovětských vojáků. Celkem si tak držel úctyhodné skóre 500 zabitých nepřátel a s přehledem se stal nejefektivnějším odstřelovačem všech dob.

Co bylo klíčem Simova úspěchu?

Simo byl zdatný válečník, který se učil lovu a boji ještě dávno před tím, než válka vypukla. Kromě toho měl ale řadu dovedností a schopností, které mu samozřejmě byly ku prospěchu. Sestavili jsme pro vás několik bodů, díky nimž se stal mimořádně úspěšným odstřelovačem.

• Skvělý zrak: Bez problému zasáhl nepřítele na 400 až 600 metrů.

• Mechanická mířidla: Zásadní podmínka, díky které ho nemohl prozradit odlesk optiky a která zajišťovala menší siluetu, a tím pádem i menší riziko prozrazení.

• Několik vrstev oblečení: Prodloužení času, po který mohl vyčkávat na nepřítele.

• Pečlivý výběr místa: Spadlý kmen či převis větví stromu znamenal perfektní pozici.

• Maskování dechu: Simo si do úst vkládal sníh, aby nepřítel nespatřil jeho dech.

• Trpělivost: Simo trpělivě čekal i několik hodin, než se mu naskytla příležitost vystřelit.

Tváří v tvář smrti

Po několika desítkách zabitých začal mezi sovětskými vojáky obcházet strach. Všichni zaslechli zvěsti o Bílé smrti, která se nenápadně plíží do blízkosti nepřátelského tábora a vyčkává na vhodnou příležitost k útoku. Není proto divu, že sovětské velení vypsalo na zabití finského odstřelovače vysokou odměnu. S přibývající pozorností tak začalo Simovo štěstí pomalu vyprchávat a stále častěji se ocital pod nepřátelskou palbou.

Simo Häyhä byl tříštivou střelou zasažen do obličeje.

6. března 1940 se úsek fronty, na kterém Simo sloužil, probudil do mohutného sovětského frontálního útoku. 34. střelecký pluk utrpěl během nepřátelského výpadu hrozivé ztráty. Zranění se nevyhnulo ani Bílé smrti. Simo byl zasažen tříštivou střelou do obličeje, ta mu způsobila zlomeninu čelisti a navždy změnila jeho vzhled.

Legendárního odstřelovače z bojiště do bezpečí odtáhli stateční kamarádi. Simo upadl následkem zranění do týdenního komatu a probudil se až ve chvíli, kdy konflikt směřoval ke svému konci. I přes veškerou snahu se hrdinným obráncům nepodařilo zabránit potupnému příměří, při kterém si Sovětský svaz ukousl velký kus finského území.

Konec vojenské kariéry

Po válce se Simův statek bohužel ocitl na špatné straně hranice. Bylo pro něj nesmírně těžké, že přes i hrdinnou obranu hranic se nakonec nepodařilo udržet jeho statek na finském území. V roce 1948 se usadil na malém statku v Ruokolahti u jezera Välkjärvi, kde se na klidném a odlehlém místě věnoval lovu a chovu psů. Ke sklonku svého života se Simo přestěhoval blíže k lidem do činžáku obce Ruokolahti, odkud měl nádherný výhled na jezero Saimaa. Dožil v pečovatelském a rehabilitačním středisku, kde byl obklopen svými kamarády veterány. Do posledních svých chvil věřil, že se Karélie jednou znovu navrátí do rukou finského lidu.