Radiolokátor Tamara

Radiolokátor, nebo zkráceně radar z anglického Radio Detection and Ranging, „rádiové rozpoznávání a zaměřování.“

Radar je tedy zařízení, které má za úkol vyhledávat cíle.

Princip

Radar funguje na principu vysílání elektromagnetického záření o určitých impulsech a frekvence. Tyto vlny, které se volně šíří prostorem, naráží na přirozené překážky, od kterých se elektromagnetické záření odráží. Tímto způsobem výkonnými přístroji lze odhalit tvar, velikost a vzdálenost předmětu, od kterého se elektromagnetické vlny odrážejí. Přirozenou překážkou může být cokoli. Od budov, přes stromy až po mraky.

Proč obelstít radar?

Systém detekování objektů na základě odrazu elektromagnetických vln doznal velkého potenciálu jak ve vojenské, tak i v civilní sféře. Od té doby odhalení přibližujícího se objektu ve velkém předstihu bylo jen otázkou výkonnosti radarových přístrojů. Ztracení jakési „anonymity“ ve vojenské sféře byla silná nevýhoda. Proto se armáda USA snažila vyvinout letouny, které nelze zachytit radarem.

Stealth – neviditelný bombardér

Armáda USA se snažila vyvinout letouny, které nelze zachytit radarem a jejich úsilí se jim skutečně podařilo. Tyto letouny známe pod označením Stealth. Bombardéry a letouny Stealth mají specifický tvar a konstrukci, která nedovoluje odrážení radarových paprsků. Naopak. Tyto paprsky pohlcuje, což ve výsledku znamená, že se letadlo u radarového příjmače vůbec neprojeví. Prostě nebude vidět. Přesto existuje zařízení, které do kořene vyvrátilo mýtus o neviditelném létajícím stroji.

Pasivní radiolokátor

Rozdíl mezi pasivním a aktivním radarem (radiolokátorem) je velmi prostý. Zatímco aktivní radar do prostoru vysílá elektromagnetické vlny, tak pasivní radar nic takového nedělá. Hravě řečeno, sedí s rukama v klíně a čeká, až nějaký signál přijde k němu a v ten moment si onen objekt „uloví“ a zobrazí na svém příjmači.

Tamara je starší, než si myslíme

Ačkoli je radiolokátor Tamara fenoménem z konce 80 a 90 let, ve skutečnosti měla Tamara dva předchůdce a to jmenovitě Kopáč a Ramona. Všechny přístroje, včetně Tamary pracují na objevech pracovníka výzkumného ústavu Československé lidové armády Ladislava Pecha. Kopáč a Ramona v dobách studené války dokázaly odposlouchávat rádiové vlny, ale jednou z hlavních předností bylo, že oba radiolokátory v té době dokázaly rozlišit bojový letoun od civilního.

Princip fungování Tamary

Jak již bylo nadneseno, tak radiolokátor Tamara je pasivní příjmač. Ačkoli tzv. neviditelná letadla mají radarové vysílání pohlcovat nebo rozptylovat dál do prostoru, v případě Tamary jde o podružnou věc. Každé letadlo, včetně těch neviditelných používá své radary, udržuje rádiovou komunikaci a používá palubní přístroje, což logicky vyžaduje vytváření elektromagnetického záření. A právě to si umí Tamara ulovit. V podstatě čeká na neviditelné letadlo, které se celkem „primitivně“ samo prozradí.

Zděšení v Pentagonu

V USA nastalo neuvěřitelné zděšení. Do neviditelných strojů a jejich vývoje se napumpovalo miliardy dolarů a kdesi ve střední Evropě mají technologii, která neviditelné stroje dokáže detekovat. Proto v 90 letech přišel z USA požadavek, aby se Tamara a její nástupkyně Vera neprodávala do „politicky nespolehlivých zemí,“ tedy země, které nejsou například v NATO.

Závěr? Zlaté české ručičky!

Tamara se již dnes nevyrábí. Na její místo nastoupila modernější a vyspělejší Vera, ale ani před ní nejsou takzvaná neviditelná letadla neviditelná. Na příkladu Tamary a předchůdců a vlastně i nástupců si můžeme ověřit rčení, které mluví o zlatých českých ručičkách.