Tragický příběh USS Indianapolis

Zatímco 2. světová válka v našich končinách oficiálně skončila už v květnu 1945, na světovém poli se stále bojovalo. A nejlítější boje probíhaly mezi Spojenými státy a Japonskem. K letním obětem – tedy lidem, kteří padli těsně před koncem války – patřila i posádka amerického křižníku USS Indianapolis (CA-35).

Ten se smutně zapsal do historie jako poslední americká loď, která byla potopena za 2. sv. války. A taky jako americká loď, při jejímž potopení našlo smrt nejvíce námořníků.

Předválečná léta

Ale nepředbíhejme. Těžký křižník třídy Portland byl spuštěn na vodu koncem roku 1931 a oficiálně uveden do služby zhruba o rok později. Obrovská, téměř 186 metrů dlouhá loď s výtlakem více než 10 tisíc tun se na svou velikost a hmotnost pohybovala vcelku svižně – a to maximální rychlostí 32,5 uzlu, tedy cca 60 km/h.

Ještě před válkou (v roce 1933) se USS Indianapolis proslavila tím, že na její palubě strávil tři dny tehdy čerstvě zvolený americký prezident Franklin D. Roosevelt. Ten se na křižník v následujících letech vrátil ještě dvakrát, z toho jednou na něm dokonce plul na přátelskou návštěvu po jižní Americe.

Už při svém vzniku byla loď vybavena devíti 203mm kanóny na třech věžích. Dále osmi 127mm kanóny a 12,7mm kulomety. Ty však byly v průběhu války shledány neefektivními a byly nahrazeny novými prvky protiletadlové výzbroje. Těsně před potopením k této výzbroji patřilo 24 kanónů ráže 40 mm a 14 kanónů ráže 20 mm.

V průběhu války unikla osudu víckrát

Koncem roku 1941 měly loď i její posádka ještě štěstí, že se vůbec dožily Vánoc. Kontradmirál ve výslužbě Sam Cox ve svém proslovu k přeživším z roku 2015 připomenul slavný útok na Pearl Harbor. Ten se odehrál dne 7. prosince 1941 a právě v ten den se USS Indianapolis s několika dalšími plavidly – menšími minolovkami – účastnila dělostřeleckého cvičení na ostrově Johnston.

Následně byla odvolána, aby pátrala po útočných jednotkách Japonců. Jenže v té chvíli bylo ve vodách okolo Pearl Harboru rozmístěno více než 25 japonských ponorek. Je velmi pravděpodobné, že tehdy USS Indianapolis jen náhodou unikla „hrobníkovi z lopaty“. Nebezpečnými vodami proplula bez jediného šrámu.

Zásadní byla úloha USS Indianapolis při odvetných útocích proti Japoncům, kteří v březnu 1942 zaútočili na Novou Guineu. Tehdy úspěšně ochránila americké letadlové lodě, které následně, v bitvě v Korálovém moři v květnu 1942, pomohly vyřadit z provozu dvě japonské lodě. Díky tomu se zvýšily šance Američanů v klíčové bitvě o Midway v červnu 1942, kdy jejich tři letadlové lodě nemusely bojovat se šesti, ale jen se čtyřmi loďmi japonskými. USS Indianapolis tak Američanům nejspíš pomohla vyhrát válku, byť možná trochu zprostředkovaně.

Následně osud USS Indianapolis ušetřil ještě jednou, když se pohybovala ve vodách v blízkosti eskortní lodě USS Liscome Bay, která byla torpédována japonskou ponorkou a kvůli tomu přišlo o život více než 650 členů její posádky. Potom, na jaře 1945, se křižník účastnil bitvy o Okinawu, kde bylo zabito mnohem více amerických námořníků než v bitvě o Pearl Harbor. A opět to přežil. A následně přežil i nálet japonského kamikaze.

A pak přišel konec

Námořníky na palubě USS Indianapolis však nakonec štěstí opustilo. Stalo se tak při návratu z jejich poslední a nejdůležitější mise. V červenci 1945 totiž právě tento křižník přivezl na ostrov Tinian atomovou bombu Little Boy, která byla v září svržena na Hirošimu. Jenže loď při návratu zpět dvěma torpédy zasáhla japonská ponorka I-58. Stalo se tak 30. července 1945.

Mise však byla utajena, a tak posádku nikdo nehledal. To vedlo k dodatečným a zbytečným ztrátám. Během 12 minut, co se USS Indianapolis potápěla, zemřelo na její palubě okolo 300 mužů. Z celkově 1 196 členů posádky jich ale nakonec bylo zachráněno pouhých 316 (z toho dva zemřeli na následky svých zranění už v průběhu srpna 1945).

Trosečníci byli úplnou náhodou nalezeni až čtyři dny po potopení lodi průzkumným letadlem Lockheed PV-1 Ventura Bomber a jeho pilotem Wilburem C. Gwinnem. Část přeživších se hned poté snažil zachránit hydroplán PBY Catalina a později se přidal i eskortní torpédoborec USS Cecil J. Doyle, první ze sedmi záchranných lodí na scéně.

Jenže většina těch, kteří přežili přímo potopení lodi, zemřela hlavně na vyčerpání, dehydrataci a otravu slanou vodou. Spousta jich také nepřežila boje se všudypřítomnými žraloky (odhady počtu námořníků zabitých žraloky se pohybují od několika desítek po 150). Jen pár členů posádky mělo to štěstí, že v troskách lodi našli nějaké jídlo a i díky tomu se dočkali záchrany.

Nebezpeční žraloci

U krvelačných žraloků se na chvíli musíme zastavit. Jde totiž o největší masakr lidí těmito zvířaty ve známých dějinách lidstva. A to i v případě, že budeme brát v úvahu ty nejstřízlivější statistiky, tedy několik desítek zabitých námořníků za čtyři dny. Stačí se podívat na statistiky (nevyprovokovaných) útoků žraloků na člověka v roce 2021. Takových útoků bylo za celý rok 73, z toho pouhých devět bylo fatálních.

Tragédie tkvěla hlavně v tom, že žraloci ve Filipínském moři byli k vraku lodi ze širokého okolí přilákáni krví zemřelých a zraněných námořníků. Jenže ti, kteří přežili, měli jen dvě možnosti – buďto se potopit společně s torpédovanou lodí nebo skočit do vody a snažit se přežít. Jenže v tu chvíli boj o přežití pro většinu z nich teprve začal. Poté, co žralokům přestaly stačit těla obětí, vrhli se i na živé.

Na přeživší námořníky útočili žraloci bělocípí a žraloci tygří. Ti přeživší později vykládali hrůzy o mužích, kteří byli požíráni zaživa. O křiku, který se ozýval nocí. Je vůbec s podivem, že s takovými zážitky se někteří z přeživších dokázali dožít i více než 90 let.

Co se dělo poté

Ztráta USS Indianapolis byla veřejnosti oznámena až 15. srpna, tedy více než 2 týdny po potopení lodi. Bylo to i kvůli tomu, aby byl tenhle přešlap amerického námořnictva (hlavně co se opožděné záchrany týče) v hlavních zprávách zastíněn oznámením prezidenta Trumana o tom, že císař Hirohito podepsal kapitulaci.

Od listopadu 1944 velel USS Indianapolis kapitán Charles B. McVay III. Ten byl poté souzen za to, že jeho loď byla potopena údajně proto, že přeplouval Filipínské moře na přímo, když ho měl křižovat. Jak ale u soudu vypověděl kapitán japonské ponorky I-58, ani to by mu nepomohlo.

Dne 6. listopadu 1968 spáchal kapitán McVay kvůli psychickým problémům sebevraždu. Očištěn byl americkým Kongresem a prezidentem Billem Clintonem až 30. října 2000. Ostatně jak se ukázalo, nebyl k jeho stíhání a souzení vůbec žádný důvod. Vždyť už před cestou žádal o doprovod torpédoborce s tím, že za celou válku neplula žádná velká loď postrádající účinnou ochranu proti ponorkám Filipínským mořem bez doprovodu. Ale jeho žádosti nebylo vyhověno.

Stejně tak prý byla ignorována zpráva I-58 svému velení, kterou dekódovala námořní rozvědka a ve které se nacházela informace o potopení USS Indianapolis. A zároveň kapitánu McVayovi nebylo řečeno, že krátce před jeho opuštěním Guamu kvůli utajované misi byl v okolí jeho plánovnaé trasy japonskou ponorkou potopen torpédoborec USS Underhill.

Vrak lodi byl nalezen 19. srpna 2017 týmem vedeným americkým miliardářem a spoluzakladatelem Microsoftu Paulem Allenem v hloubce 5 500 metrů. Veřejnosti byly záběry z lodi ukázány o necelý měsíc později.

Jak poznamenal kontradmirál Cox na konci svého proslovu, všech 1 196 mužů na palubě USS Indianapolis byli hrdinové už dávno předtím, než jejich plavidlo trefila torpéda japonské ponorky. V roce 2015, tedy v době jeho proslovu, ještě žilo 32 původních členů posádky USS Indianapolis. Ledna 2022 se dožili pouze dva z nich.