Zbraně československé armády

Moderní doba je plná moderních řešení, které zasahují do všech průmyslů. Není tedy divu, že i armáda má své nové zbraně a svá nová řešení. CZ Phantom u pasu, CZ 805 BREN v ruce a vzor 95. na sobě. Není to však tak dlouho, kdy naše země neměla tak moderní zbraně. Není tomu tak dávno, co se naše armáda zformovala. Není tomu tak dávno, co místo útočné automatické pušky svíral československý voják docela jinou zbraň. Jaké zbraně byly v první republice naší armádou používány? Tomuto tématu bych se následujících řádcích rád věnoval. Povíme si, jak to vypadalo v roce 1918, jaké zbraně, ale i stejnokroje se používaly a jak vývoj pokračoval. Nějaké věci vezmeme hopem a u některých se zastavíme. Jste připraveni? 

Nucení i dobrovolní

Při vypuknutí první světové války, známé také jako Velké války, bylo Československo součástí Rakouska-Uherska. Přišel tedy jasný povolávací rozkaz, který nařizoval českým a slovenským občanům nastoupit do vojenské služby a pochodovat na frontu. Ne všichni však chtěli bojovat na straně říší, a proto se odtrhli a připojili k legiím, aby mohlo bojovat za stranu Trojdohody. Výstroj a výzbroj v těchto letech se tedy velmi liší. Na straně Rakouska-Uherska je jednotná, ale v legiích záleží, na straně jaké země český legionář bojoval. Italské, britské, ruské, ale i americké legie měli jiné stejnokroje, jinou výzbroj, jinou výstroj. 

Českoslovenští vojáci zažívali v rakouskouherské armádě těžké ztráty. Rakousko-Uhersko často zaznamenávalo i 50% ztráty v bojích.

Krušné počátky

Po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy se konečně v roce 1918 zformovala První republika, se začala formovat i armáda. Z těchto dob se toho bohužel o stejnokrojích i zbraních moc neví. Na webu koluje mnoho fotek, kdy se stejnokroje liší. Fotky jsou navíc černobílé, takže lze těžko určit, co vlastně má voják na sobě a jakou to mělo barvu. Samozřejmě víme, že počáteční stejnokroje byly zelené a šedé. Záleželo, o jakou jednotku se jednalo. 

Zbraně jsou v tomto období také velice různorodé. Zatímco nejpoužívanější pušky byly Mannlicher M1895, objevují se i jiné pušky typu Springfield nebo ruský Mosin. Abyste dobře pochopili situaci, koncem Velké války vše zdaleka neskončilo. Formování Československa byla velice delikátní věc provázená krutými boji o obhájení území. Válčilo se tak s německými separatisty, Polskem, ale i Maďarskem. Až v roce 1920 došlo k rozpuštění posledních dobrovolnických sborů a byla přijata novelizace, která určovala pluky Československé armády. Navíc se v tomto roce vracely legie československých legií z Ruska. Normování tedy mohlo započíst.

Československo zažilo v roce 1919 takzvanou sedmidenní válku s Polskem. To se nechtělo vzdát Těšínska.

Jasně daná dvacátá léta

Zatímco počátky byly poněkud nesloučené, další postup už byl v rytmu domácí výroby. V roce 1921 tak nastupuje uniforma vzor 21., o pár let později opakovací puška vz. 24, pistole vz. 24, nebo těžký kulomet vz. 24. Jak je vidět, Československo se snažilo o vlastní výrobu, dbalo na kvalitu a spolehlivost. Bohužel zbraně trpěly nejednotným střelivem, což byla škoda. 

Zelená vládne světu

První československý stejnokroj byl, jak jsem již prozradil, vz. 21. Svým vzhledem byl podobný britským a částečně americkým uniformám. Barva byla zvolena zelená. Blůzy měly prostorné prsní kapsy, schované zapínání a výložky na límci. Podle barvy výložky šlo snadno poznat, o jakou jednotku se jedná. Například červené bylo dělostřelectvo, vínová pěchota, žluté jezdectvo, a tak dále. Kalhoty byly stejné barvy s prostornými kapsami. Hnědé kožené boty doplňoval opasek, který se zapínal přes blůzu. Jako pokrývka hlavy sloužila vycházková, nebo polní čepice, tak zvaná lodička. 

Bojová výbava nahrazovala čepici bojovou přilbou. Na opasku se nacházely čtyři sumky na střelivo. Na zádech byl tlumok. 

Od pistole po kulomet

Na rozdíl od stejnokrojů, nacházím ve zbraních trochu více záliby a potažmo i informací. Původní armáda si hodně zakládala na bojeschopnosti. Z nedostatku zkušených vojáků se uzavíraly smlouvy například s Francií, která poskytovala zkušené velitele. Po roce 1920 se konečně armáda vyostřila do správných tvarů a mohlo se začít s rozmýšlením výzbroje.

Skvělá a nenahraditelná společnice vz. 24

Základní zbraní Československé armády byla od počátku puška. Původně se používaly především pušky Mannlicher M1895. V roce 1921 však zakoupila vláda celkem 57 000 opakovacích pušek Mauser 1898, též známé jako Kar. 98. Tyto pušky pocházely z tzv. holandského bloku, byly zabaveny při odzbrojování německých divizí na území Holandska. 

Rychle se přišlo na to, že pušky byly o poznání lepší nežli Mannlichery, což ukazovaly především bojové zkušenosti. Vláda se tedy rozhodla, že jako vzor první české pušce půjde právě Mauser 1898. Po prvních variantách, úpravách a předělávkách vzniká opakovací puška vz. 24 o ráži 7,92 x 57 Mauser. Puška měla úsťovou rychlost 823 m/s s dostřelem až 2 000 metrů. Vážila 4,2 kg, což na tu dobu byla velice dobrá váha. Z výzbroje byla stažena až v 80. letech. 

Pušky byly tak úspěšné, že se začaly vyvážet do celého světa. Dostaly se tak například do Rumunska, Japonska, Číny, nebo Íránu, kde jí podle Brna přezdívali Berno. 

Puška byla od roku 1940 vyráběna jak pro německý Wehrmacht, tak pro slovenskou armádu

Všudepřítomný pomocník pistole vz. 24

Kromě pušky bylo potřeba vojsko vyzbrojit také záložními zbraněmi, pistolemi. Klasický voják na ni neměl nárok, byla to spíše záležitost důstojníků, kteří naopak nenosili dlouhé zbraně. V roce 1920 byla zakoupena od společnosti Mauser patentová dokumentace, na jejímž základu vznikla pistole vz. 22. Bohužel trpěla od začátku poměrně zásadními potížemi. Pravidelně selhávala a její produkce nebyla dostatečná. Na základě ní byla roku 1924 navržena pistole vz. 24 a to ve Strakonicích. Byla odzkoušena a o rok později putovala do sériové výroby. 

Pistole vážila prázdná necelých 700 g. Standardně měla celokovovou konstrukci s dřevěnými střenkami a zásobníkem na 8 nábojů. Ráže byla zvolena 9mm Browning. Zde je vidět ona nesourodost střeliva. Ráže 9mm Browning, tedy 9x17 mm, nebyla tolik užívána jako například 9.x19 Para. Pistole měla krátký zákluz, úsťovou rychlost cca 300 m/s a účinný dostřel 50 m. 

Z řad armády se pistole dostala i k četnictvu. Zažila několik dalších modifikací například na pistoli vz. 27, nebo například vz. 29 v ráži 9 mm Para. 

Štěkající kulomet vz. 26

S uspokojenou poptávkou po pistolích a puškách se obracíme k trochu více automatizovanému řešení. Československá zbrojovka založená počátkem 20. století v Brně měla jeden hlavní úkol – Komplexně řešit otázku obrany v Československu. Proto přišli s lehkým kulometem vz. 24. Ten zůstal ve fázi prototypu. Posloužil však k vyššímu účelu. Posloužil jako vzor pro naprosto ikonický lehký kulomet vz. 26. 

Tento lehký, vzduchem chlazený kulomet vystupoval z vlastního řešení Československé zbrojovky. Jeho konstrukce byla naprosto revoluční. Pod hlavní vedlo plynové potrubí, které sbíralo prachové plyny vzniklé po výstřelu. Pomocí pístu byla tato síla převedena do pracovního mechanismu závěru. Po výstřelu tak vzniklé plyny stlačily píst, který přenesl tlak až k závěru. Ten se zákluzně otevřel a v této poloze zůstal. Zbraň totiž operovala s otevřeným závěrem. Zásobník se nasazoval z horní strany a nesl buď 20, nebo 30 nábojů. Ráží byla zvolena německá 7,92 x 57 mm, což byla velmi silná ráže. Úsťová rychlost dosahovala 750 m/s s dostřelem až 3 500 metrů. Kadence dosahovala 200 ran za minutu.

Konstrukce se zaměřovala na jednoduchost čištění a výměny, spolehlivost a snadné ovládání. Kulomet měl integrovanou dvojnožku a vážil 8,9 kg. Díky jej mohl obsluhovat jen jeden voják. 

Vz. 26 se stal ikonou lehkých kulometů. Jeho systém byl vzorem mnoha kulometů po celém světě vzniklých do současnosti. Export zaznamenal 145 000 vyvezených kusů do celého světa. Mezi zákazníky byla například Čína nebo Izrael. 

Vz. 26 je přímým nástupcem britského lehkého kulometu BREN. Zkratka označuje slova BRno a ENfield.

Těžký vz. 24

Posledním zástupcem střelných zbraní prvorepublikové armády je těžký kulomet vz. 24. Rád bych zase napsal, jak ryze česká konstrukce dobila půlku světa se statisícovým exportem. To tu však není. 

Všechny zbrojovky se v letech 1921-1923 soustředily na vývoj těžkého kulometu, který by jim získal kontrakt s armádou, a tak jistotu stabilního příjmu. Bohužel, veškeré kulomety byly neuspokojující, a tak se armáda rozhodla, že zůstane u doposud používaného kulometu Schwartlose MG. Původem těžký kulomet rakouskouherské armády byl odzkoušený, spolehlivý a také hromadně rozšířený. Bohužel používal ráži 8 mm, což se mu stalo osudným. 

Problém byl takový, že se v armádě používalo až moc rozdílných ráží, proto přišel příkaz na jejich sjednocení. Všechny pušky a kulomety tak dostaly jednotnou ráži 7,92 mm systému Mauser. 

Tohoto nařízení se nejlépe chytla Zbrojovka Janeček, který systém kulometu Schvarzlose modifikovala na ráži 7,92 mm. Kulomet byl odzkoušen a jeho produkce mohla započíst. Jednalo se o vodou chlazený těžký kulomet s délkou hlavně 630 mm. Úsťová rychlost dosahovala 835 m/s s dostřelem 3 500 metrů. Díky vodnímu chlazení dosahoval rychlosti střelby až 520 ran za minutu. Hmotnost i s podstavcem měl 44,2 kg. Podstavec tvořil necelou polovinu váhy. Přísun nábojů zajišťoval látkový pás s 250 náboji. 

Československo, země ikonických zbraní

Tak co si o tom myslíte? Pravda je taková, že okolní státy měly nového souseda. Souseda, který tvrdě dře a jen tak se nevzdává. Malá zemička tak byla jednička jak v těžkém průmyslu, tak i v tom zbraňovém. Československé zbraně se tak dostávaly do celého světa, což pokračovalo i například se samopalem vz. 23 nebo vz. 58. 

Cekově je to trochu smutné. Měli jsme sice špičkové zbraně, skvělou a odhodlanou armádu, ale to nám bylo na začátku nadcházející války k ničemu. Dlouze pilované konstrukce světově známých zbraní tak nedostaly příležitost k obraně země, která je stvořila. Naopak byly často vyráběny pro nepřítele a sloužily tak v řadách Wehrmachtu.