Dnes běhají vojáci s vodními vaky, neboli CamelBagy, na zádech. Pijí pomocí trubičky a ventilku. Má to své zásadní výhody, ale jak to bylo dříve? V minulosti nebyly žádné hydratační vaky, ani nic podobného. Všichni vojáci, turisté a ostatní to tak museli řešit jinak. Jak? Pomocí čutor například. Čutora je prakticky vojenská nádoba na vodu. Je odolná a dokáže pojmout ve většině případů až litr tekutin. Stejně jako vše ostatní si musela i čutora projít jistým vývojem, aby dosáhla dnešních podob.

Od historie až po současnost

Dříve nebyly čutory zrovna vzhledné. Můžeme je znát i pod pojmem – polní láhev. Jednalo se zkrátka o vylisovaný plech, který měl hrdlo uzavřené špuntem. Konstrukce se pochopitelně vyvíjela. Střídaly se různé materiály, přes hliník, kov až po moderní polymery, které jsou sice lehké a odolné, ale postrádají duši. Stejně tak se lišil i uzávěr. První byly korkové špunty. Pokračovalo se přes šroubovací uzávěry, plastové špunty až plastovým šroubovacím uzávěrům. Podobně jako u lahví, má i zde materiál své pro a proti. V kovové čutoře se dá vařit čaj, ale je náchylnější na poškození. Na druhou stranu plast rád praská. Moderní čutory mohou mít i měkké stěny, díky čemuž je můžeme složit do opravdu malého balení. Díky tomu jsme schopni přenášet jich větší množství.

Co musíme vědět?

Konstrukce je vesměs podobná. Polní lahve mají buď kulatý, nebo válcovitý tvar s hrdlem o průměru cca 30 milimetrů. Mohou se lišit druhem uzávěru, zde bychom si měli dát pozor. Pokud máme plynovou masku, která umožňuje pít z čutory pomocí pítka, zvolme uzávěr na čutoře, který to podporuje. Uzávěr by měl být připevněný k polní láhvi, abychom tak předešli jeho ztracení. Konečný výběr je na nás. Můžeme mít moderní polní láhev, nebo starou klasickou čutoru. Obě jistě poslouží skvěle svému účelu.