Když pachatel netuší, že věda pracuje proti němu: identifikací pachatele všechno začíná

Zločiny lidé páchají od nepaměti. Možná je zločin starší, nežli nejstarší řemeslo. To už nikdy nezjistíme. Z toho důvodů se zdá paradoxní tvrzení, že kriminalistika je jednou z nejmladších vědních disciplín. Jak to všechno začalo? Poměrně nevinně. Nechte se vtáhnout do děje v první části našeho krimiseriálu. Uvidíte, že i mladé Československo nemělo z hlediska vyšetřování na růžích ustláno.

Zločin                                                                            

Kriminalistická vědní disciplína vznikla především z potřeby řešit zločiny. V dřívějších dobách měl zločin, potažmo zločinec, možná trochu navrch. Když nebyl pachatel chycen na místě činu, takzvaně za ruku, šance, že se druhá strana dopátrá správného výsledku, nebyla příliš velká.

Jak plynul čas, nástroje, které používali pachatelé ke své činnosti, se postupně zdokonalovaly, a to bylo příčinou zavést první vyšetřovací metody k objasnění kriminálních činů…

Starověký Egypt

Již ve starověkém Egyptě jsou popsány první vyšetřovací metody, včetně výslechu a nasazení různých špehů, kteří soustavně upozorňovali na aktuální stav věci, náladu obyvatel, či případně vyzrazení „horké“ novinky.

Ze starověkého Egypta je také doložena první evidence obyvatel, včetně popisu osob, případně jejich fyzických markantů. Například kulhání, barva pleti, jazyk, přízvuk, vadné držení těla, křivý nos a podobně. Popis osob a evidence obyvatel, včetně evidence osob s kriminální zkušeností se používá dodnes a popis pachatele je stěžejní při identifikace pachatele.

Bez konkrétního popisu pachatele hrozilo, že týž se mohl stát velmi rychle anonymním a neztotožnitelným. Lze tedy říct, že popis pachatele slouží jako vodítko pro nasměrování dalšího vyšetřování, nebo přímo k identifikaci pachatele…

Jen pro upřesnění. V běžné policejní mluvě můžeme slýchat výraz „vytěžování.“ Tím se rozumí výslech svědků, pachatelů nebo jinak zainteresovaných osob ve vyšetřování. A právě metodu výslechu známe ze starověkého Egypta, jak jsem se již zmínil. Můžeme mít teda za potvrzené, že ve starověku kriminalistická metodika byla na poměrně vyspělé úrovni. Jak dalece popis osob ovlivnil některé kriminalistické vědce, si sdělíme v následujících řádcích. Nyní se přesuneme do středověku.

Středověk a přiznání před Bohem.

Středověk z hlediska kriminalistiky nezaznamenal žádný výrazný posun v objasňování kriminálního jednání. Dá se říci, že většina kriminalistických metod zažitých ve středověku, byly používány z historického hlediska ještě v relativně nedávné době. V některých případech můžeme dokonce hovořit o konci 18. a začátku 19. století.

Některé metody byly skutečně primitivní. Tou nejhorší a bohužel hlavní metodou bylo vynucené přiznání. Toho se velice často dosahovalo formou mučení, které je založené na působení nelidské bolesti. Pod těžkým fyzickým tlakem se osoba doznala ke všemu – mnohdy i ke skutkům, které nespáchala.

Ve středověku toto „spontánní“ doznání bylo dostačující, tudíž se dalším vyšetřováním zpravidla nikdo nezabýval. Není tedy těžké uhodnout, že docházelo velice často k justičním omylům, přičemž skutečného pachatele nikdo nedopadl!

Obtížné výzkumy

Cílem tohoto článku není dopodrobna jmenovat všechny body kriminalistiky, ale o těch hlavních si v následujících řádcích něco povíme.

V obecné rovině můžeme konstatovat, že k velkému pokroku došlo až v 19. století. Významný posun způsobil mimo jiné i rozmach vzdělanosti. Tedy, že dostatečné vzdělání a kvalifikace pronikla do nižších pater lidské společnosti - gramotnost a počty jsou pouhým základem.

Vzdělání již nemuselo být doménou bohatých nebo urozených. Nicméně na rovnou šanci vzdělanosti napříč veškerým sociálním vrstvám si lidstvo muselo počkat až do 20. století…

Prosazování nových kriminalistických postupů bylo velice obtížné v 19. a samozřejmě i v počátku 20. století. Mechanismus postupu se velmi komplikoval a docházelo k četným průtahům. Nejprve bylo nutné metodu objevit, popsat a zdokumentovat. Ověření té či oné metody muselo obstát především v praktické části. A k tomu je zapotřebí „propůjčit“ určitý testovací vzorek, což mnohdy znamenalo velice těžký úkol z hlediska přesvědčování.

Po ověření metodiky v praktické části nastal poslední a snad nejpodstatnější úkol. Na základě výzkumů v teoretické a praktické rovině musela konkrétní metoda obstát jako důkaz. Pakliže soud neuznal inovativní, či zcela nový kriminalistický postup, nemohlo se k němu přihlížet jako k hodnověrnému důkazu při dokazování viny.

Naprosto typickým příkladem je postupné zařazování do stálého důkazního arzenálu daktyloskopické stopy (např. otisky prstů). V tehdejším Československu se musela metoda daktyloskopie prokazovat i ve dvacátých letech minulého století, protože někteří soudci, především z řad starších struktur tuto vědeckou metodu odmítali…

Československo po roce 1918

Počátky moderní kriminalistiky v Československu, jsou pevně spjaty s Rakousko – Uherskem, ke kterému Česko, jako království, patřilo až do roku 1918. Mladé Československo ještě nějakou dobu používalo směrnice vytvořené právě R-U. Objektivně řečeno nic lepšího tehdy ani nebylo…

Takřka celé období 19. století do osamostatnění Československa se obzvlášť vyjímala důsledná evidence obyvatel a také možnosti tajné policie, tzv. tajní nebo lidově řečeno špiclové. Katalogizování kriminálních živlů neslo úspěch na poli objasňování zločinů, zároveň vedlo k velkému útisku obyvatel. V tisku vládla cenzura a za pouhý „politicky nekorektní“ vtip hrozily žaláře.

Jeden příklad může hovořit za všechny. Po vypuknutí první světové války, kdy Rakousko bylo ve válečném stavu s Ruskem, si tehdy mladý a anarchisticky založený spisovatel Jaroslav Hašek dovolil drobný vtip. Do hotelové knihy se zapsal jako obchodník pocházející z Ruska, načež byl o několik desítek minut zatčen jakožto ruský špion. Až na četnické stanice bylo nalezeno Haškovo jméno v pečlivě vedené kartotéce. Pochopitelně se zjistilo, že šlo o známou firmu. Hašek se hájil, že zkoušel ostražitost Rakouské police, což se mu, jak vidíme, skutečně podařilo…

Alphonse Bertillon

Identifikování pachatele je z hlediska kriminalistiky naprosto klíčové. Zásadní průlom učinil výše jmenovaný Francouz Bertillon, podle kterého se označuje kriminalistická epocha zvaná jako bertillonáž. Otec Bertillona byl významný antropolog a statistik Louis Adolf Bertillon.

Zprvu se zdálo, že mladý Bertillon se příliš nepotatil. V šestadvaceti letech musel přijmout místo obyčejného písaře na pařížském policejním oddělení. Bertillon měl mimo jiné na starosti přepisování popisu zločinců, nicméně narážel na jednu závažnou překážku. Popisy hledaných osob byly velmi často nedbalé, proto se rozhodl vše konkretizovat důmyslným systémem.

Jako syn statistika si snadno vypočítal, že shodné kombinace tělesných rozměrů, jako například výška, délka paže, velikost nohy a obvod lebky jsou svým způsobem originální u každého jedince, a stejná kombinace u dvou lidí je ze statistického hlediska prakticky vyloučená.

Tyto rozměry zapisoval pečlivě do kartotéky a své první úspěchy začal slavit poměrně brzy, v roce 1883.

V tomto roce byl předveden jistý muž, jež se představil jménem Dupont. Následným měřením základních proporcí těla byla v kartotéce objevena jiná osoba, odpovídající jeho popisu, ale vystupující pod jiným jménem. Porovnáním bylo zjištěno, že Dupont uvedl falešné jméno ve snaze zakrýt svojí předchozí kriminální recidivu. Z toho důvodu se prokazoval falešným jménem. Tak byla jeho udávaná identita vyvrácena a pod tíhou důkazů se dříve uvedený Dupont plně doznal…

Bertillon vědeckou metodu doplnil samostatným fotografováním zločinců. Na tento postup určil přesná kritéria, která se používají dodnes, tedy fotografie profilu a obličeje. Nakonec zavedl jednotný postup při ohledávání míst trestných činů, včetně fotografické dokumentace.

Bertillonáž slavila úspěch i na mezinárodním poli. Jako metodu k identifikaci pachatelů jí od roku 1898 začalo používat tehdejší Rakousko – Uhersko. Sláva Bertillona netrvala věčně. Zhruba po třiceti letech začala epocha daktyloskopie, tedy snímání a identifikace otisků prstů. Je velmi zvláštní, že kovaný statistik a antropolog Alphonse Bertillon daktyloskopii nikdy neuznal…

Daktyloskopie z českého mikroskopu

Daktyloskopie je nauka o papilárních linií vytvořených na vnitřní straně prstů. O daktyloskopii všichni víme, především díky detektivkám a kriminálních seriálů. Kombinace papilárních linií z jednoho předloženého vzorku otisku prstu přesahuje bezpečně současný počet obyvatel planety. Jako důkaz je prakticky nevyvratitelný.

První pokusy prováděl český vědec Jan Evangelista Purkyně. Ten si povšiml zvláštností a odlišností jednotlivých papilárních linií již v roce 1823, čili několik desítek let před výše zmiňovanou bertillonáží. Bohužel směr jeho vědeckého bádání byl původně zcela jiný, takže do souvislosti s identifikací pachatele se daktyloskopie dostala až mnohem později…

Odlišností otisků prstů si všimlo několik na sobě nezávisle bádajících vědců. Ani to nestačilo a uznání daktyloskopické metody trvalo velmi dlouho, přestože ještě před bertillonáží existovalo několik hodnověrných a zadokumentovaných vědeckých podkladů.

V Rakousku – Uhersku se daktyloskopií jako jeden z prvních začal zabývat policejní komisař Protiwenský. Jeho výzkum započatý v roce 1891 byl především soukromého charakteru. Do té doby byla v Rakousku - Uhersku populární bertillonáž a zprvu se nezdálo, že by tomu mělo být jinak. Pod tíhou různých konferencí, seminářů a publikovaných článků v odborném tisku nastala doba, kdy i v Rakousko – Uherské monarchii policie uznala daktyloskopii jako plnohodnotný důkaz. Stalo se tak až v roce 1908 a tím prakticky vymizela slavná bertillonáž.

Identifikaci zpoceného a mastného prstu rukou od té doby nestálo nic v cestě. Geniálně jednoduchý, ale účinný systém…

Závěr

Představili jsme si dvě stěžejní metody, bez kterých by moderní kriminalistika značně pokulhávala. Identifikací pachatele všechno začíná a v mnoha případech i končí. Nebýt bertillonáže a daktyloskopie, pachatelé by za Rakousko – Uherska a mladého Československa měli ještě nějakou dobu náskok. V dalším díle si vysvětlíme, co je to mechanoskopie a proč se proslavila především v Československu. Možná se budete divit, ale i pověrčivost hraje v kriminalistice nezastupitelnou roli. Neopomeneme na principy písmoznalectví a analýzu krevních stop. Čtěte proto dále a těšte se na další díl!