Válka ve Vietnamu díl 3 - Vietnam

V předchozím díle seriálu o válce ve Vietnamu jsem se věnoval americké straně. Již jsme si prozradili, co vlastně za počátkem války ve Vietnamu stálo, jak to bylo s účastí Ameriky, ale také jaké se používaly zbraně na straně ofenzivy masově podporované USA. To samé bych rád udělal i u útočící strany, strany agresora, Severního Vietnamu a Vietcongu. Podíváme se na pěchotní zbraně, techniku, ale také uniformy.

Důležité je si uvědomit, že Severní Vietnam neměl stejně jako Jižní větší produkci na výrobu zbraní nebo techniky. Obě strany se tak spoléhaly na podporu svých spojenců. Zatímco Jižní Vietnam podporovala nejvíce Amerika spolu s Austrálií a Francií, Severní Vietnam byl v rukou Číny a SSSR. Podobně jako u Jižního Vietnamu, jsou tato spojenectví pochopitelná. Zatímco Amerika bojovala proti komunismu, SSSR a Čína se snažili o jeho rozšíření. Ho Či Min mě tak obrovskou podporu, navíc bojoval na své půdě, ale to rozebereme v poslední části tohoto seriálu. 

Dva různé tábory

Pokud se chceme podívat na výstroj ofenzivních sil, musíme si je rozdělit na dvě základní skupiny. První je klasická armáda Severního Vietnamu složená z aktivních vojáků, kteří si často pamatují ještě francouzské cizinecké legie. Této armádě se říká NVA (North Vietnamese Army). Druhý tábor představují síly spíše partyzánského charakteru, které působily pouze na území Jižního Vietnamu. Jednalo se o ozbrojené složky komunistické strany snažící se o převrat, známe jako Viet Cong (Vietcong). Tato strana šířila v Jižním Vietnamu komunismus a převracela obyvatelstvo na svou stranu. Jejich výstroj ani uniforma neodpovídaly klasickým standardům. Každý kus vybavení totiž musel putovat po Ho Či Minově stezce. Pojďme se na to podívat. Nejdříve si probereme výstroj, ta se lišila. Poté se vrhneme na výzbroj, která byla prakticky stejná jak na severu, tak i v rukách vojáka Vietcongu. 

Pyžamo, nebo vojenská uniforma?

Voják armády Severního Vietnamu

Začněme s klasickou NVA, která měla řád a dbala na vizuál. Vojáci severovietnamské armády tak měli přesně popsanou uniformu se vším, co k ní patří. 

Uniforma

Uniformy NVA byly z počátku války v barvě khaki, některé zdroje uvádí, že se používala i hnědá barva. Proč hnědá? Vietnam je země pralesů a bažinatých porostů, které mají právě hnědou barvu. Jako maskování to bylo tedy ideální. Uniforma byla jednodušší nežli u Američanů. Blůza se zapínala na knoflíky, měla dvě náprsní vnější kapsy. Blůzu doplňovaly kalhoty klasického střihu bez všelijakých vymožeností. Přes blůzu se nosil zelený vojenský opasek, na který se upevňovalo vybavení. Na zadní části opasku se nosila brašna ve stylu malé polní. K uniformě se nosily boty z kombinovaných materiálů. Spodní část bývala gumová, nebo kožená. Na ni navazovala látková část, která zaručovala prodyšnost a rychlé schnutí obuvi. NVA nosily klasickou balistickou helmu. Používaly se i bandalíry na střelivo a granáty. 

V řadách Vietcongu to bylo o poznání jednodušší. Zde se nenosily žádné uniformy, ani pořádné boty. Proč? Vietcong nebojoval podle klasických pravidel. Podporoval partyzánskou válku a podle toho také volil své oblečení. Velice rychle přišli na to, že je mnohem lepší být oblečený jako farmář, vypálit pár ran, zasáhnout cíl, zahodit pušku a schovat se ve vesnici. Jelikož vesnice s Vietcongem většinou sympatizovaly, už střelce nikdo nenašel. Stejnokroj tak představovalo černé pyžamo s rýžovým kloboukem na hlavě. Pyžamo poskytovalo velkou výhodu při boji v jeskyních, tunelech, ale také v noci. Pokud byla jednotka více vojenského charakteru, měl voják šálu kolem krku a bandalír na střelivo, granáty a další potřebné vybavení. Největší zajímavostí jsou boty. Kdo by čekal pořádné kanady, plete se. Vietcong byl opravdu velmi vychytralý. Jako boty používal sandále z rozřezaných pneumatik. Stopování tak bylo velmi obtížné.

Voják Vietcongu v jednom z podzemním tunelů

Jednotky NAVY SEALS se oblékaly stejně jako nepřítel, používaly stejnou výzbroj i sandále. Tím působili Vietcongu nečekané problémy.

Výzbroj

Co myslíte, jaké zbraně nejčastěji používala NVA a Vietcong? Stačí se podívat na jejich spojence SSSR a Čínu. Podle toho můžeme velice rychle pochopit, jaké zbraně se užívaly. Nebylo to však jen o zbraních z komunistického bloku. Především v počátku války se zejména u Vietcongu objevují zbraně domácí výroby a z černého trhu. Ten představovaly zbraně zabavené nebo získané v poválečných obdobích. Z různých směrů se tak k ofenzivním jednotkám dostávaly zbraně z celého světa. Nebylo výjimkou, že voják Vietcongu měl například Thompsona, nebo kulomet Browning. Stejně tak MP-40, japonskou Arisaku nebo STG-44. V roce 1967 bylo z Ruského bloku získáno velké množství AK-47, RPK a SKS a dalších zbraní včetně střeliva 7,62 mm. Vzhledem k nekorespondujícímu střelivu s ostatními zbraněmi tak ofenzivní jednotky jednomyslně přechází na ruské zbraně a deriváty z Číny.

ČSR a její zbraně ve válce ve Vietnamu

Než se dostaneme ke konkrétním zbraním… víte, že jsme dodávali zbraně NVA a Vietcongu? Škorpion, vz-58, ale i lehké a těžké kulomety se objevují v rukou nepřítele. Dokonce v americkém filmu Platoon se nachází ukryté československé samopaly. Na záznamech od CIA stojí přímo typy zbraní s výrobou u nás. 

Chladné zbraně

Bojový meč Gunto

Nůž je nejlepším přítele člověka. Navzdory tomu, že nejznámější nůž války ve Vietnamu je bez pochyby Ka-Bar, i druhá strana má své ikonické zástupce chladných zbraní. Používaly se sice i vidle nebo po domácku vyrobené nože. Já mám na mysli něco docela jiného.

• Gunto. Takto se nazýval japonský meč docela podobný Wakizashi. Jedná se o vojenský meč, který po konci éry samurajů setrval u vojenských jednotek jako symbol cti a oddanosti. 
• Bajonet typ 30 – Původně japonský bajonet vyrobený pro pušky Arisaka. Mnoho těchto bajonetů bylo ukořistěno po konci Rusko-Japonské války v závěru WW2. 
• Kopí. Ne, nespletl jsem se. Kopí se skutečně používala při sebevražedných útocích Vietcongu.  

Krátké zbraně

Ruská pistole Tokarev TT-33

Na rozdíl od chladných zbraní u pistolí a revolverů nacházíme vetší výběr. Podobně jako u ostatních typů zbraní, i pistole byly původně doslova sesbírány z různých období a konců světa. Až později se s podporou SSSR a Číny, sjednocují na známé typy. 

• Luger P08. Ikonická především důstojnická pistole z německých řad WW2. Tyto pistole získávala NVA a Vietcong od Rusů, kteří je zabavili vzdávajícím se Němcům. 
• Makarov PM (Typ 59). Ruská pistole ráže 9x18 Makarov s kapacitou zásobníku 8 ran. Velmi úspěšná a spolehlivá zbraň. Navíc malá a poměrně lehká. 
• Tokarev TT-33. Osobně jí říkám ruský tank. Pistole má ráži 7,62 x 25 mm, což poskytuje vysokou energii při výstřelu. Pistole byla těžká, ale také velmi oblíbená. 
• Škorpion vz. 61. Ačkoli je to k nevíře, i tato naše zbraň se nacházela v rukou NVA nebo Vietcongu. Zařadil jsem ji mezi krátké zbraně, ačkoli by svým způsobem mohla být i u SMG. 

Útočné pušky a SMG (poloautomatické a automatické)

Ruská útočná puška AK-47

Tato sekce patří především zbraním od SSSR, Číny a zemí Varšavské smlouvy. Nejvíce se používaly AK-47, nebo její deriváty Type 56 od Čínských komunistů. Mohli se také vidět vz-58 z tehdejšího Československa, nebo M16A1 získaná během bojů a z černého trhu. Ta se ovšem používala velice ojediněle. 

• AK-47. Tuto útočnou pušky asi není potřeba představovat. Každý, kdo kdy viděl válečný film nebo hrál akční hru ji moc dobře zná. Automat Kalashnikova, tedy AK, je ruská útočná puška sestrojená mezi lety 1946 a 1948. Vyrábí se od 1949 dodnes. Celkem bylo vyrobeno více než 75 milionů kusů AK-47 a 100 milionů derivátů. Zbraň používá střelivo ráže 7,62 x 39 mm. Střela má obrovskou energii a hravě si poradí i s menším stromem. Na rozdíl od M16 byla spolehlivější, nevyžadovala takovou údržbu a střela po výstřelu překonala více překážek než dorazila k cíli. M16 byla přesnější a mnohem lépe ovladatelná. Ráže 5,56 mm je velice rychlá a působí minimální zpětný ráz.
• SKS. Simonov, nebo také SKS, je ruská poloautomatická puška se zabudovaným podvěsným bajonetem. Stejně jako AK-47 využívá střelivo 7,62x39 mm. Je velmi spolehlivá a účinná. Jednu mám doma v trezoru a je to láska na celý život. 
• K-50M je samopal z výroben Severního Vietnamu. Jako vzor sloužil ruský samopal PPSh-41.

Odstřelovací pušky

Odstřelovací puška SVD Dragunov

Přesné, ale také odstřelovací pušky měly své místo jak v NVA, tak v řadách Vietcongu. Skvěle se hodily pro partyzánský styl boje, kdy se spoléhalo na moment překvapení a částečnou nepřipravenost. Kromě ruských pušek se zde objevují i naše československé nebo americké získané od padlých vojáků či na černém trhu. 

• SVD Dragunov. Stejně jako AK-47, ani tato puška nepotřebuje obsáhlé představování. V rychlosti, jedná se o poloautomatickou pušku pro přesnou střelbu. Kdo z ní někdy střílel moc dobře ví, že se jedná o kovařinu. Zatraceně spolehlivou kovařinu. Využívá střelivo 7,62 x 54 mm. Do služby byla uvedena v roce 1963 a slouží dodnes. 
• Mosin-Nagant je ruská puška z období WW2. Vyráběna byla v několika modifikacích s delší, kratší hlavní atd. Využívala se jak s optikou, tak i bez ní. 
• Pušky domácí výroby. Nemohl jsem si pomoci a tak jsem je sem zařadil. Během války ukázalo obyvatelstvo, ale i Vietcong, neuvěřitelnou vynalézavost. Z obyčejných trubek vyráběli pušky, ale občas i samopaly. Neuvěřitelné. 

Kulomety

Sovětský lehký kulomet RPK

Podporu vojákům poskytovaly těžké i lehké kulomety. V tomto případě se používaly spíše ty lehké, které mohly být ovládané jedním operátorem. Stacionární kulomety se užívaly na straně ofenzivních jednotek zřídka. Kromě zmíněných níže se více či méně často užívaly i československé kulomety, americký BAR nebo ukořistěné M60.

• RPD a RPK. Jedná se o lehký kulomet z dílen SSSR. Existuje spousta derivátů. Zbraň využívala střelivo ráže 7,62 x 39 mm stejně, jako AK-47. Kadence byla však vyšší. Zbraň disponovala bubnovým zásobníkem na 75 ran. Byla spolehlivá a velmi účinná.
• SShK je ruský těžký stacionární kulomet ráže 12,7 x 108 (alternativa americké .50 cal). Zbraň se užívala od roku 1938 a ve výzbroji je prakticky dodnes.
• Degtyaryov DP. Za mě naprosto ikonický kulomet s talířovým zásobníkem umístěným na hřbetu těla zbraně. Využíval 7,62x54 mm. Ve službě byl od roku 1928. 

Explozivní výzbroj

Tento typ výzbroje byl velmi oblíbený především u Vietcongu. Jejich nástražné miny, bambusové bomby a jiná nástražná zařízení strašila každého vojáka. Více si o nich povíme v poslední části seriálu. Celkem využívali více než 10 druhů granátů především ruské výroby, ale také spoustu typů japonských granátů zabavených Rusy. 

• F1, nebo také Type 1. Ruský granát s jeho čínskou verzí byl v rukou ofenzivních vojáků, ale i partyzánů, velmi oblíbený. Granát váží 600g z toho 60g je explozivní nálož ve formě TNT. Granát se uchopí pákovou pojistkou směrem do dlaně. Vytržením prstýnkové pojistky se uvolní pojistka páková, která po odhození granátu vypustí zápalník směrem k rozbušce. Následovala pauza 3,2 až 4,2 vteřiny, kterou ukončila exploze a vymrštění desítek střepin do okolí 30-45 metrů. 
• Japonské typy granátů. Type 99, 67, 89 a další. 
• Zápalné lahve. Věhlasně známí Molotovův koktejl měl místo především mezi partyzány. Směs více či méně hořlavých látek byla nejčastěji umístěna v lahvi do které se zastrčil kus látky. Otočením láhve vzhůru nohama došlo k nasáknutí hořlavé směsi do látky, která posloužila jako zápalné zařízení. Zápalná zbraň byla pojmenována po ruském politiku Vyacheslavu Molotovovi. 

Podpůrné zbraně

Dělostřelecká houfnice 152 mm M1937

Podobně jako americké jednotky, i tyto využívaly vzdálenou podporu především minometů, ale i dělostřelectva. Asi nikoho nepřekvapí, že většina děl pocházela z továren SSSR. Kromě těch klasických mezi nimi byly k nalezení i rarity typu 130 mm M-46 nebo 152 mm M1937. 

• Brandt Mle 1935. Francouzský lehký přenosný minomet ráže 60 mm. Vážil necelých 20 kilogramů. Byl schopný vystřelit až 26 ran za minutu. K obsluze vyžadoval v ideální případě 5 operátorů. Se správnou municí byl schopný dostřelu až 1,7 km. 
• 120-PM-43 je ruský těžký minomet o váze 275 kg. Na rozdíl od předchozího modelu má tento ráži 120 mm a dostřel bez mála 6 km. 
• 122 mm M1931. Zástupce polního dělostřelectva z ruských továren. Ráže 122 mm poskytovala dostřel až 20 km. Jen pro představu: dělo váží 7 tun, dělostřelecký granát vážil 25 kg a běžně nesl kolem 4 kg výbušniny. 

Technika

Vojenské jednotky NVA měly k dispozici poměrně široké spektrum vojenské techniky. Více než by se na první pohled mohlo zdát. Nedisponovaly sice bojovými vrtulníky, ale měly ve své výzbroji například československé cvičné letouny, ruské stíhačky, tanky i obrněné transportéry. 

Letadla

Ruský letoun MiG-21

Jak jsem se zmínil o pár řádků výše, Československo, jakožto součást Varšavské smlouvy, poskytovalo NVA cvičné letouny Aero L-29 Delfín. Kromě nich však využívali mnohem více typů. 

• MiG-21 byl v té době velmi moderní a pokročilý letoun ruské výroby. Představen byl v roce 1959. MiG-21 byl navrhnut pro krátké střety v rámci udržení území. Strážil oblohu Severního Vietnamu a čekal na příležitost. Pilotován byl jedním pilotem, dosahoval rychlosti 1 mach s doletem 1400 km. 
• Ilyushin Il-28. Ruský bombardér středního doletu. Jeho nasazení bylo během války ve Vietnamu ojedinělé. Obsluhován byl 3 piloty, dosahoval rychlosti 900 km/h s doletem 2 180 km.
• Ilyushin Il-12 je ruské transportní letadlo využívané především k přepravě vojáků a personálu. Celkem se do něj vešlo 32 osob. Měl však velmi krátkou hladinu doletu cca 1500 km. 

Vrtulníky

Zatímco USA mělo ve výzbroji hned několik typů vrtulníků včetně bojové Cobry, druhá strana takové možnosti neměla. Vietcong je především nepotřeboval a NVA se bez nich obešla. Můžeme si zmínit například vrtulník Mi-8, světe div se – ruské výroby. Čistě přepravní vrtulník slouží od roku 1961 dodnes. 

Tanky

Bojový tank Type 59

Stejně tak jako nedocházelo k mnoha leteckým soubojům, nedocházelo ani ke střetům techniky. Navzdory tomu byla NVA vybavena opět především ze strany SSSR.

• SU-100 je samohybné protitankové dělo, také nazývané TankHunter. Nasazeno byla až koncem WW2. Disponoval 100 mm protitankovým dělem. Posádku tvořili 4 operátoři. Samohybné dělo vážilo necelých 32 tun. 
• Type 59. Čínský bojový tank o hmotnosti 36 tun byl vybaven stejně jako SU-100 dělem o průměru 100mm. Také jej obsluhovali 4 členové posádky a také se do akce moc nedostal. 

Přepravní kolová vozidla

Není žádným překvapením, že nejfrekventovanější technikou byla kolová vozidla, která dopravovala vojáky z bodu A do bodu B, ale také převážela důležité zásoby a částečně využívala Ho Či Minovu stezku. 

• BTR-152. Obrněný transportní kolos založený na vzoru a podvozku účelového vozu ZiS-151. BTR vážil necelých 10 tun a sloužil k přepravě vojáků a zásob. Díky svému pancéřování byl schopný odolat střelbě z ručních zbraní i těžkých kulometů. Odolal výbuchu granátu. Disponoval také kulometnými pozicemi zpravidla třemi. 
• Ural-375 je přepravní šestikolové vozidlo ruské výroby.
• GAZ-67. Osobně ho přezdíván ruský Willis, jelikož mi ho připomíná. Jedná se o polní džíp s výkonem motoru 40kW. 

Tak co na to říkáte?

Doufám, že mě tu nikdo nezačne kamenovat za to, že jsem zapomněl na jeho oblíbený revolver nebo protiletadlové čtyřče. Nezapomněl. Snažil jsem se vytáhnout ty podstatné zbraně. Pokud bychom to chtěli udělat jinak, seděli bychom u tohoto článku pěkně dlouho. 

Po tom, co jsme si prošli postupně možnosti NVA, Vitcongu a jednotek US, se můžeme přesunout k poslední části našeho seriálu, kde si vše shrneme a projdeme si celou válku. Nutno poznamenat, že vojáci ofenzivních jednotek byli sice hůře vyzbrojeni, ale ve výsledku vyhráli. Jak je to možné? To si povíme příště.

Seriál o Vietnamu

1. Úvod války ve Vietnamu
2. Válka ve Vietnamu a americká strana
3. Válka ve Vietnamu a vietnamská strana (právě jste dočetli)
4. Průběh, výsledek a následky války ve Vietnamu