Na první pohled vypadají podobně – kompaktní rozměry, vysoká kapacita zásobníku, rychlá ovladatelnost. Přesto mezi nimi existuje zásadní rozdíl. PDW totiž nevzniklo jako „modernější samopal“, ale jako odpověď na konkrétní požadavky armády a bezpečnostních složek. V článku si vysvětlíme, v čem se tyto kategorie skutečně liší, proč nestačí srovnávat jen ráži a jakou roli hrají v praxi.
Jednoduchá odpověď je – nikoliv. Samopal je kompaktní automatická zbraň komorovaná na pistolové střelivo. PDW je velmi podobný typ zbraně, jen s tím rozdílem, že používá specifickou ráži, která PDW od samopalu odlišuje.
Je tu ovšem jedno drobné „ale“. Toto poměrně snadné rozdělení platí zhruba od začátku 90. let. Milníkem bylo uvedení první skutečně úspěšné PDW zbraně na trh – FN P90. Historie, která tomu předcházela, byla také velmi zajímavá, o té ale až v některém z dalších článků. V tomto textu se zaměříme na PDW v podobě, v jaké je známe dnes.

H&K MP7A2 s kolimátorem Aimpoint Micro T-2, taktickou svítilnou a přední rukojetí. Foto: SR Tactical / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Jak již bylo zmíněno, hlavním rozdílem mezi samopalem a PDW je ráže. Samopaly dnes používají v drtivé většině případů střelivo ráže 9 mm Luger. To je známé svým solidním výkonem v relativně kompaktním balení. V minulosti však tato ráže byla pouze jedna z mnoha. Samopaly byly vyráběny v celé paletě ráží, počínaje malorážkovým .22 LR (American 180), přes 7,65 mm Browning (Sa vz. 61), různé specifické ráže pro dané země (9×23 mm Largo, 7,65 mm French, 7,62 mm Tokarev) až po starý dobrý „letící popelník“ – tedy .45 ACP (Thompson, M3 Grease Gun).
Čistě „PéDéWéčkové“ náboje, pokud se budeme bavit o těch, které se skutečně široce používají, jsou v zásadě dva. 5,7×28 mm je náboj belgické zbrojovky FN Herstal a je komorován kromě již zmíněného FN P90 také v pistoli FN Five-seveN, kterou známe všichni z Counter-Strike.
V posledních letech tento náboj zaznamenal prudký nárůst popularity v USA a díky tomu se na trhu objevily další pistole (Ruger 57, S&W M&P 57 atd.) i karabiny. Dokonce je možné si na tento PDW náboj přetunit pušku AR-15.
Druhou alternativou, která přišla na trh na přelomu milénia, je ráže 4,6×30 mm od německé zbrojovky Heckler & Koch (H&K), která pro ni vyvinula kompaktní automatickou zbraň H&K MP7. V tomto případě jde o ráži, která je vyhrazena prakticky jen pro ozbrojené složky.
Možná si lámete hlavu nad tím, proč se někdo obtěžoval s vývojem nové ráže, když zde byly léty prověřené samopaly a útočné pušky. Problém byl v poměru výkon vs. rozměry. Zatímco samopaly jsou obvykle limitovány výkonem střeliva, u kompaktních útočných pušek jsou to naopak rozměry a hmotnost.
Rostoucí hrozby globálního terorismu, organizovaný zločin a čím dál snazší dostupnost měkké balistické ochrany – to vše si žádalo řešení. Tak vznikl program NATO shrnutý v dokumentu D/296, jehož cílem měla být zbraň pro osobní ochranu (PDW) připravená k zavedení do výzbroje do roku 2000.
Především speciální jednotky policie a armád po celém světě, ale také osádky vozidel, piloti, či důstojníci – ti všichni potřebovali zbraň, která bude maximálně kompaktní, lehká, s dostatečnou kapacitou zásobníku a zároveň komorovaná na náboj, který si poradí i s měkkou balistickou ochranou.
Receptem na tento problém je malá, lehká střela s vysokou úsťovou rychlostí. Náboj s lahvičkovou nábojnicí a malou lehkou střelou nápadně připomíná puškový náboj, např. ráže .223 Remington, jen podstatně zmenšený.
U schopnosti probít balistickou ochranu však výhody PDW střeliva nekončí. Ani zdaleka. Další výhodou je velmi plochá trajektorie. Jinými slovy, střela na vzdálenost 50–100 m „nepadá“ jako 9 mm Luger. Naopak, obě zmíněné PDW ráže mají na 100 m stále vyšší rychlost (okolo 500–600 m/s), než má 9 mm Luger na ústí hlavně, např. u samopalu H&K MP5 (cca 400 m/s). Pravda, PDW náboj neoplývá kdovíjakou zastavovací schopností vzhledem k značně nižší hmotnosti střely, ale kompenzuje to extrémně nízkým zpětným rázem, vyšším dostřelem a již zmíněnou schopností prokousat se měkkou balistikou (až level IIIA).

FN P90 v nasazení u taktických potápěčů. Bullpup konstrukce umožňuje kompaktní rozměry při zachování délky hlavně. Foto: Ayuwoki2019 / Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Už jsme zmínili dva nejdůležitější zástupce kategorie PDW – FN P90 a H&K MP7. Vzhledově si obě zbraně nejsou prakticky ani trochu podobné. A liší se podstatně i v jiných aspektech.
FN P90 spatřila světlo světa na začátku 90. let a do aktivní služby se začala zařazovat okolo roku 1994.
Ač to není příliš patrné, jedná se o zbraň koncepce bullpup. To znamená, že závěr, v tomto případě dynamický, a komora hlavně jsou posunuty blíže rameni střelce a rukojeť se spouští se nachází před nimi směrem k ústí hlavně. Toto řešení umožňuje zkrátit délku zbraně při zachování delší hlavně. Vystřelené nábojnice jsou vyhazovány dutinou mezi pažbou a rukojetí zbraně. Tento drobný detail umožňuje pohodlné použití bullpup zbraně leváky i praváky.
Charakteristickým prvkem zbraně je zásobník umístěný na horní straně pouzdra závěru. Kapacita 50 ran je umožněna uložením nábojů kolmo k ose hlavně. Ústí zásobníku je opatřeno jakousi „točnou“, která náboj před podáním otočí o 90°. Podobné řešení použil o čtyři dekády dříve český konstruktér Václav Holek u samopalu ZB 47.
Pouzdro zbraně i část vnitřního ústrojí je vyrobena z odolného polymeru, což se pozitivně odráží na nízké hmotnosti, která je pro PDW klíčová. Futuristický vzhled FN P90 zbrani otevřel cestu do videoher i filmů a seriálů.
H&K MP7 je na první pohled o něco konvenčnější a svým zásobníkem v rukojeti navazuje v tomto ohledu na staré dobré samopaly UZI nebo Sa 26. Tam ale veškerá podobnost končí.
Ráži jsme si už vysvětlili, ale to není vše. Na rozdíl od samopalů a svého hlavního konkurenta FN P90 pracuje H&K MP7 s uzamčeným závěrem, nikoliv s neuzamčeným dynamickým závěrem, jak je u samopalů obvyklé. Dalo by se říci, že H&K MP7 je z pohledu systému jakousi zmenšenou puškou G36 od stejného výrobce.
S puškou G36 a koneckonců i s FN P90 sdílí MP7 široké využití polymerů v konstrukci zbraně. Zásobníky s kapacitou 20 a 40 ran jsou oproti FN P90 konvenčnější, zato je však zbraň znatelně kratší, a to díky vysouvací ramenní opěrce.
Pro nás je důležitá informace, že PDW H&K MP7 používá ve verzi A1 i Policie České republiky. Zde slouží bok po boku se samopaly H&K MP5 a CZ Scorpion EVO 3 A1.

H&K MP7 při držení v rukou – kompaktní rozměry jsou jedním z hlavních znaků kategorie PDW. Foto: Pistoufinaire / Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Pokud se budeme bavit o civilních provedeních PDW a samopalů, tak v případě samopalů je trh doslova zaplaven tzv. PCC – tedy Pistol Caliber Carbine, což nebývá nic jiného než samopal, který nenabízí možnost střelby dávkou. Možnosti jsou neomezené, výběr široký.
U PDW je situace o mnoho horší. S trochou štěstí lze sice narazit na semiauto FN P90, levná ale nebude. U H&K to budete mít o mnoho snazší – ten v civilu prostě neexistuje. Poslední variantou jsou konverze pušek AR-15, případně různé PCC americké výroby na náboj 5,7×28 mm.
Před pořízením takové zbraně ale zvažte cenu střeliva. Ono 5 a 35 kaček za ránu je sakra rozdíl!
PDW a samopaly si jsou na první pohled blízké, ale vznikly s odlišným zadáním a tomu odpovídají i jejich vlastnosti. Zatímco samopal je dlouhodobě prověřená a univerzální platforma pro krátké vzdálenosti, PDW představuje specializované řešení pro situace, kde hraje roli kombinace kompaktnosti, nízké hmotnosti a schopnosti překonat balistickou ochranu.
Rozdíl mezi nimi tak nestojí jen na použité ráži, ale především na účelu, pro který byly navrženy. Právě ten určuje, kde dává smysl sáhnout po jedné nebo druhé kategorii – a proč vedle sebe obě existují dodnes.
Z pohledu civilního uživatele pak zůstává PDW spíše okrajovou záležitostí, zatímco samopaly v podobě PCC nabízejí široké možnosti i dostupnější provoz. O to důležitější je při výběru zohlednit nejen parametry zbraně, ale i reálné použití a náklady, které s ní souvisejí.

