Od pistole k PDW: jak vznikaly moderní obranné zbraně

Vznik zbraní kategorie PDW nebyl náhodný ani přímočarý. Předcházela mu více než stoletá snaha najít ideální kompromis mezi kompaktností pistole a účinností pušky. Od upravených pistolí první světové války přes samopaly a lehké karabiny až po experimenty studené války – každý krok řešil konkrétní problém a zároveň odhaloval nové limity. Právě z těchto pokusů a slepých uliček se postupně zrodil koncept osobní obranné zbraně, jak ho známe dnes.

V minulém článku jsme si vysvětlili rozdíl mezi samopalem a PDW a nakousli jsme vznik dvou zástupců této kategorie – FN P90 a H&K MP7. Jak už to ale bývá, cesta k cíli je plná překážek a méně úspěšných řešení. A jinak tomu nebylo ani v případě vzniku PDW.

Je ale potřeba dodat, že pohled na to, co je či není historicky považováno za předchůdce PDW, není nijak exaktní a často bývá subjektivní. V uplynulém více než století se totiž objevovaly různé pistole, pušky i samopaly, které byly upravovány či přizpůsobovány pro potřeby účinnější sebeobrany nebo specifických úkolů, pro něž nebyly běžné zbraně vhodné.

Podívejme se proto blíže na historii, která nás dovedla ke zbraním, na které dnes spoléhají speciální vojenské a policejní jednotky po celém světě.

První světová válka: začátek hledání kompaktní zbraně

První světová válka, také zvaná „Velká“, nebyla velkou jen co do počtu zmařených životů a obrovských škod na majetku i životním prostředí. Jednalo se také o konflikt, který posunul způsob vedení válek o tak velký kus dopředu, jako žádný jiný.

Nástup automatických zbraní, prvních samonabíjecích pušek, tanků, letadel a absolutní proměna taktiky i strategie na moderním bojišti – to vše se odehrávalo na pozadí zákopové války.

Britští vojáci v obsazeném německém zákopu během bitvy na Sommě (1916). Stísněné podmínky zákopové války odhalily limity dlouhých pušek a potřebu kompaktnějších zbraní pro osobní obranu. Foto: Lt. J. W. Brooke / Imperial War Museums (public domain)

Limity opakovacích pušek v zákopové válce

V takovém prostředí se začaly ukazovat limity tehdy běžných dlouhých opakovacích pušek. Šlo o zbraně neohrabané, těžké, se zbytečně výkonným nábojem a nízkou praktickou kadencí. Nebyly tudíž příliš vhodné pro důstojníky, osádky vozidel, dělostřelce a další personál, jehož primárním úkolem nebylo bojovat v první linii. Jednou z možností, jak tyto jednotlivce vhodně vyzbrojit, byly revolvery a stále více populární pistole.

Druhou možností pak byly samopaly. Ty se na konci první světové války ale teprve „rozkoukávaly“ a byly vnímány spíše jako útočná zbraň k čištění zákopů. Pistole se tedy zdála být pro daný účel ideální. Ne vždy však dostačovala kapacita zásobníku a dostřel. Střelba z krátké zbraně bez pažby také mnohdy svou náročností převyšovala schopnosti a výcvik střelce.

Pistole jako první řešení

Řešení tohoto problému se objevila záhy a jedním z těch nejikoničtějších je patrně tzv. „dělostřelecký model“ pistole Parabellum P-08. Standardní pistole P-08, též známá dle svého tvůrce jako Luger, byla opatřena delší hlavní o celkové délce 200 mm, tedy cca dvojnásobku původní délky. Objevily se ale modely s délkami až 400 mm. Mířidla byla stavitelná až do 800 m, což je s nábojem ráže 9 mm Luger spíše úsměvné.

Nejpodstatnější však byl vysokokapacitní „šnekový“ zásobník na 32 ran a možnost montáže přídavné pažby. Díky tomu se značně zvýšil potenciál využití zbraně pro osobní obranu. Střelba byla přesnější, rychlejší a díky čtyřnásobné kapacitě zásobníku nabízela nebývalou palebnou sílu.

První krok k vyšší palebné síle

Druhým zástupcem v linii předků PDW se stala jiná slavná německá pistole, a sice Mauser C96. V podstatě jedna z prvních komerčně úspěšných samonabíjecích pistolí na světě. U této zbraně se k odnímatelné pažbě, která zároveň sloužila jako pouzdro zbraně, rovněž přidal zásobník s vyšší kapacitou místo pevné nábojové schránky.

S různými délkami hlavně sloužila tato zbraň bok po boku Parabellum P-08. Za zmínku stojí třeba provedení M1917 Trench Carbine. Značný posun ale přišel v pozdějším provedení z počátku třicátých let, kdy přibyla možnost střelby dávkou. Tzv. Mauser C96/712 Schnellfeuer si vydobyl skvělou pověst především v Číně, ale pod označením C96/M30 sloužil i během druhé světové války, např. ve službách elitních jednotek SS. Vzhledem ke své kompaktnosti a kadenci atakující 1000 ran šlo o skutečně ničivou zbraň.

Detail pistole Mauser C96, jedné z prvních úspěšných samonabíjecích pistolí. Podobné zbraně s přídavnou pažbou a vyšší kapacitou zásobníku patřily mezi předchůdce konceptu PDW. Foto: Armémuseum (Swedish Army Museum) / CC BY 4.0

Druhá světová válka: když pistole přestávala stačit

Druhá světová válka byla z pohledu rozvoje PDW taktéž velmi důležitá. Potřeba vyzbrojit osádky, důstojníky a další nebojový personál obrannou zbraní s větší účinností než běžná pistole přetrvávala. Zajímavý přístup, který je vlastně hodně podobný vzniku PDW v 90. letech 20. století, zvolili Američané. Po zavedení samonabíjecí pušky M1 Garand, což byl samo o sobě velmi progresivní krok, zjistili, že takto velká a výkonná zbraň není nejvhodnější pro celou řadu příslušníků amerických ozbrojených sil.

M1 Carbine: lehká alternativa k pušce

Výsledkem snahy nabídnout menší a lehčí alternativu byla M1 Carbine. Jednalo se o velmi lehkou a kompaktní karabinu s nově vyvinutým nábojem ráže .30 Carbine. Tento náboj se vzhledem podobal pistolovému náboji, jehož nábojnice poněkud nabyla na délce. Vzpomínáte, jak jsme si říkali, že moderní PDW používají náboje podobné puškovým, jen poněkud zmenšené? Tady se opačnou cestou dosáhlo podobného výsledku.

Oproti samopalu, který se jinak ve výzbroji snad všech armád účastnících se bojů druhé světové války začínal velmi prosazovat, nabízela M1 Carbine lepší dostřel i přesnost střelby při zachování nízkého zpětného rázu i váhy zbraně samotné. I když M1 Carbine poněkud zaostávala za kompaktností výše zmíněných německých zbraní, které šlo v určitých provedeních nosit tzv. „na opasku“ jako běžnou pistoli, těšila se mezi vojáky značné popularitě.

Mezistupeň na cestě k útočné pušce

Mnozí navíc považují M1 Carbine i za jakýsi dílek ve skládačce, ze které později vzešel koncept „útočné pušky“. A právě útočná puška do jisté míry řešila problém neskladnosti pušek na „plnotučný“ náboj, jako 7,92×57 mm Mauser či .30-06 Springfield. Náboj střední balistické výkonnosti, kam spadá jak slavný 7,62×39 mm, jeho nástupce 5,45×39 mm, tak i např. 5,56×45 mm NATO, už lze snáze „zabalit“ do kompaktního provedení.

Na obou stranách železné opony se v průběhu let objevilo několik kompaktních útočných pušek, jež měly za cíl vyplnit právě mezeru mezi pistolí a plnohodnotnou puškou. To už ale trochu předbíháme.

Studená válka: nástup kompaktních automatických zbraní

Poválečné hledání kompaktní automatické zbraně

V poválečném období se pozornost opět stočila ke kompaktním automatickým zbraním, které měly nabízet vyšší palebnou sílu než pistole, ale neměly příliš přesahovat její velikost. Jinými slovy se mělo navázat, do určité míry, na Mauser Schnellfeuer a podobné zbraně.

APS Stečkin: návrat k automatické pistoli

V SSSR vzniklo v padesátých letech několik prototypů automatických pistolí na nově zaváděný náboj 9 mm Makarov. Výsledkem bylo zavedení pistole APS Stečkin do výzbroje sovětské armády. Šlo o na tehdejší poměry spíše větší pistoli s odnímatelnou pažbou, jež, podobně jako u Mauseru Schnellfeuer, sloužila i jako pouzdro.

Kapacita 20 ran a kadence 750 ran za minutu slibovala poměrně solidní schopnost ubránit sestřeleného pilota, tankistu donuceného opustit své vozidlo či důstojníka přepadeného v týlu záškodníky.

Ukázalo se však, že Stečkin nejspíše nebude úplně tou správnou cestou. Efektivní střelba z takové zbraně totiž vyžadovala poměrně náročný výcvik. I přesto zůstala pistole APS Stečkin zavedena ve výzbroji sovětské armády po celá desetiletí a objevuje se na ukrajinském bojišti ještě dnes.

Škorpion: skutečný přelom

Skutečný přelom mezi předchůdci PDW však nastal na konci 60. let. A zkuste hádat kde? Ano, v Československu. V té době totiž mladý a nadějný konstruktér Ing. Miloslav Rybář vytvořil prototyp zbraně označený Š-59. Ten se o dva roky později dostal do výzbroje sboru SNB a Čs. lidové armády pod názvem samopal vz. 61 „Škorpion“.

V čem byl tak přelomový, ptáte se? Tak především v tom, že byl od počátku konstruován ne jako pistole s možností střelby dávkou, ale jako malý samopal. Ing. Rybář ho nazval „pobočným“ samopalem. Přes svou poměrně netradiční ráži – 7,65 mm Browning – nabízel Škorpion vskutku impozantní parametry. Nízká váha pouhých 1,28 kg, kapacita 10 či 20 ran v zásobníku uloženém mimo rukojeť zbraně, sklopná ramenní opěra a kompaktní velikost umožňovaly nosit zbraň na opaskovém pouzdře ne o moc větším, než to, které, ukrývalo pistoli vz. 52, tehdejší standardní služební zbraň Čs. lidové armády.

V následujících letech se Škorpion stal oblíbenou zbraní v celé řadě ozbrojených složek. U nás jej používal Sbor národní bezpečnosti, na jehož popud zbraň vznikla, Čs. lidová armáda i Sbor nápravné výchovy – tedy tzv. bachaři. Oblíbeným se stal i v zahraničí a je potřeba zmínit, že pro jeho unikátní vlastnosti si ho cenily i různé teroristické skupiny.
Česká zbrojovka v Uherském Brodě jich do poloviny 80. let vyrobila přes 200 tisíc kusů. Licence byla prodána i do Jugoslávie, kde se pod označením M84 vyráběl v továrně Zastava v Kragujevaci.

Éra kompaktních samopalů

V průběhu 60., 70. a 80. let se na trhu postupně objevilo mnoho dalších kompaktních samopalů, byť byly zpravidla větší než československý Škorpion.

Polsko vyvinulo a zavedlo samopal PM-63 RAK, zajímavý svou kombinací střelby z otevřeného závěru, který však více připomínal závěr, jaký byste očekávali u pistole. Zbraň byla komorována v ráži 9 mm Makarov, čímž převyšovala výkonem čs. Škorpiona, ale zdaleka nedosáhla jeho oblíbenosti ani rozšířenosti. Fun fact: na několika dobových fotografiích je vidět PM-63 jako osobní zbraň palestinského vůdce Jásira Arafata.

V USA získal obrovskou popularitu samopal Ingram MAC-10. Opět se jednalo o velmi kompaktní zbraň s působivou kadencí. Paleta ráží začínala kompaktním M11 v ráži 9 mm Browning, přes standardní 9mm Luger (MAC-10) až po ráži .45 ACP. Bohužel však nebyl oblíben pouze ozbrojenými složkami, ale také různými gangy a zločinci. Tuto negativní reputaci bezesporu přiživila oblíbenost zbraně v hollywoodských filmech.

Pozadu nezůstali ani Izraelci se svým Micro UZI. Ten na rozdíl od Ingramu střílí z přední polohy závěru a s Ingramem kromě subkompaktních rozměrů a ergonomie cihly sdílí rovněž kadenci přes 1000 ran za minutu. Micro UZI se však dočkal v průběhu let mnoha vylepšení a ještě dnes je v katalogu výrobce IWI nabízen jako UZI PRO.

A nezmínit výrobek německé zbrojovky Heckler & Koch – samopal MP5K – by byl skoro hřích. Oproti izraelskému a americkému samopalu však šlo o naprosto jiný vesmír. Pečlivě zpracovaná zbraň se systémem bržděným válečky je dnes již legendou a stále se používá stejně jako její větší sourozenec MP5.

M1A1 Carbine se sklopnou pažbou pro výsadkové jednotky. Lehká a kompaktní zbraň vznikla jako alternativa k plnohodnotné pušce a představuje důležitý krok na cestě k moderním osobním obranným zbraním (PDW). Foto: Rama / CC BY-SA 3.0

Kompaktní útočné pušky jako alternativa

Kromě kompaktních samopalů – a už jsme to také zmínili – nabízela řada zbrojovek rovněž kompaktní útočné pušky. Zpravidla šlo o varianty standardních modelů se sklopnou či výsuvnou pažbou a výrazně zkrácenou hlavní. XM177, známější jako Colt Commando, je příkladem karabiny vycházející z pušky M-16. Hlaveň zkrácená až na 10,5 palce sice zvýšila kompaktnost zbraně, limitujícím prvkem ale byla vratná pružina uložená v pažbě a tedy nemožnost aplikovat sklopnou pažbu. Rusové v 80. letech přišli se subkompaktním provedením pušky AK-74, známém jako AKS-74U, familiérně nazývaným „Sučka“.
Fun fact: sovětští piloti v Afghánistánu nosili pušku AKS-74U uloženou v jakémsi opaskovém/stehenním pouzdře. Pohyb se zbraní o váze 2,7 kg a délce téměř půl metru musel být očistec.

Limity samopalů i karabin

To už se ale nacházíme v 80. letech 20. století, tedy v době, kdy si ozbrojené složky začaly uvědomovat limity samopalů i kompaktních útočných pušek pro účely osobní obrany. Samopal nevyhovoval především omezeným výkonem pistolového náboje, útočné pušky v krátkém provedení byly stále poměrně velké a těžké, aby plnily roli, která se od PDW očekávala. A právě v té době se zrodil nápad zkombinovat obě zbraně do jedné. Výsledkem byly zbraně zmíněné v předchozím článku.

Na závěr je potřeba říci, že se myšlenka zbraní kategorie PDW neprosadila do takové míry, jak se původně očekávalo. Koneckonců už samotná existence pouze několika málo skutečných PDW napovídá, že se konceptu obranné automatické zbraně nepovedlo plně vytlačit samopaly a kompaktní útočné pušky z výzbroje armád a policejních složek. Spíše je doplnily tam, kde bylo potřeba.