Resuscitace: proč má smysl začít a proč je horší neudělat nic

Když člověk náhle zkolabuje, nejdůležitější nejsou zkušenosti ani vybavení, ale rychlé a správně zvolené první kroky. U náhlé zástavy oběhu není rozhodující jen to, „kdy přijede záchranka“, ale také co se bude dít v minutách před jejím příjezdem. Resuscitace není vyhrazená jen pro odborníky a není k ní potřeba žádné speciální vybavení. V laickém podání jde o jednoduchý a logický postup, jehož cílem je udržet alespoň minimální krevní oběh k mozku a vytvořit čas, aby odborná pomoc měla na co navázat. V tomto článku najdete jasné rozhodovací body (kdy začít), nejčastější chyby, které lidi brzdí, a stručný přehled toho, jak resuscitaci provádět. 

⚠️ Hlavní sdělení je jednoduché: ve většině případů je horší neudělat nic než udělat něco nedokonale.

Co se děje při zástavě oběhu

Při zástavě oběhu srdce přestane účinně pumpovat krev. Tím se zastaví nebo výrazně omezí její proudění do mozku a dalších životně důležitých orgánů. Tělo se tak během velmi krátké doby dostává do stavu, který bez rychlého zásahu nemá šanci na dobrý konec.

Nejcitlivější je mozek. Bez dostatečného přísunu okysličené krve začíná nevratné poškození mozkové tkáně obvykle během 4–5 minut. Dojezd záchranné služby je často delší – a pokud se v mezidobí nic neděje, šance na přežití i návrat k plnohodnotnému životu rychle mizí.

Je proto důležité mít jasno v jedné věci: člověk, který po kolapsu 

👉 nereaguje (ani na oslovení, zatřesení, bolestivý podnět),

👉 nemá normální dýchání, 

není „jen v bezvědomí“, ale v přímém a okamžitém ohrožení života.

V terénu, v zimě nebo mimo civilizaci může dojezd záchranné služby trvat dlouhé minuty. První pomoc a schopnost zahájit resuscitaci nejsou „navíc“, ale základní součást odpovědnosti.

Resuscitace v praxi: přínos a limity

Resuscitace není léčba ani způsob, jak „nahodit srdce“. V laickém podání má ale jasně definovaný smysl a hranice.

✅ Co resuscitace přináší: 

• udržuje alespoň minimální krevní oběh stlačováním hrudníku,
• zpomaluje poškození mozku a dalších životně důležitých orgánů,
• výrazně zvyšuje šanci, že defibrilace a odborná péče budou úspěšné,

• vytváří čas, bez kterého by další zásah často neměl na co navázat.

🚫 Co resuscitace sama o sobě neumí: 

• neřeší příčinu zástavy oběhu,
• neobnovuje srdeční rytmus,
• není náhradou defibrilace ani odborné léčby.

Bez včas zahájené resuscitace by ani nejlepší vybavení a nejrychlejší zásah záchranné služby v řadě případů nestačily.

Jednoduše řečeno: resuscitace sama o sobě problém většinou nevyřeší, ale bez ní se vyřešit nedá.

Proč nestačí „jen zavolat pomoc“

Zavolání na linku 155 patří mezi nezbytné první kroky. Samotný telefonát ale nedokáže nahradit krevní oběh. Pokud se nestlačuje hrudník, krev neproudí, mozek nedostává kyslík a šance na přežití s každou minutou rychle klesá.

Právě proto vás operátor tísňové linky ve většině situací navede k zahájení resuscitace. Nejde o dokonalou techniku ani o bezchybné provedení. Jde o to začít a stlačování hrudníku zbytečně nepřerušovat.

Proč se lidé bojí zasáhnout

U lidí, kteří se ocitnou u náhlého kolapsu, se obavy většinou opakují. Nejčastěji zaznívá:

• strach, že něco udělají špatně,
• obava, že zraněnému ublíží (např. zlomením žeber),
• nejistota, zda skutečně jde o zástavu oběhu,
• obavy z možných právních následků.

Tyto obavy jsou přirozené a pochopitelné. Je ale důležité si uvědomit jednu zásadní věc: u člověka, který nereaguje a nemá normální dýchání, se neřeší komfort ani dokonalé provedení. Rozhoduje čas do poškození mozku.

⚠️ V takové situaci není největším rizikem to, že resuscitace nebude perfektní. Největším rizikem je, že se nebude dít nic.

Co je u laické resuscitace opravdu zásadní: dýchání (a jeho vyšetření)

Popularizační plakáty a zkratkovité návody mají jednu společnou slabinu: snaží se postup co nejvíc zjednodušit, a přitom někdy vynechají detail, na kterém celý proces stojí. U resuscitace je tímto detailem vyšetření dýchání.

🔴 Zkontrolujte dýchání – je to klíčové rozhodovací místo

Z pohledu laika je rozhodování ve skutečnosti velmi jednoduché. Po kolapsu člověka v bezvědomí existují jen dvě situace:
buď vidíme normální, pravidelné dýchání, nebo ho nevidíme.

Do druhé skupiny nepatří jen stav, kdy postižený nedýchá vůbec, ale i situace, kdy dýchá nepravidelně, velmi pomalu nebo jen občas „lapne po dechu“.

🔴 Gasping není normální dýchání

Právě tady dochází k časté chybě. Na začátku zástavy oběhu se mohou objevit takzvané lapavé dechy (gasping) – krátké, nepravidelné nádechy, které mohou laikovi připadat jako známka života.

Nejde ale o účinné dýchání. Gasping je projev těžkého selhání oběhu a jasný signál k okamžitému zahájení resuscitace, nikoli důvod k vyčkávání.

🔴 Nehledejte tep – zdržuje to a mate

A ještě jedna důležitá věc: nehledejte tep. Ve stresu lidé často cítí vlastní puls v prstech a mylně se domnívají, že tep nahmatali. Výsledkem je ztráta času a odklad resuscitace.

⚠️ Pro rozhodnutí, zda začít, stačí dvě informace:

• postižený nereaguje,

• nemá normální dýchání.

V prostředí mimo dosah rychlé pomoci je připravenost klíčová. Stejně důležité jako vybavení jsou ale znalosti a schopnost rychle se rozhodnout – například zahájit resuscitaci bez zbytečného váhání.

Kdy resuscitaci zahájit

Hodnocení stavu nemusí být složité ani „diagnostické“. Laický postup je záměrně jednoduchý, aby nezdržoval a nevedl k váhání.

✅ Resuscitaci zahajujeme tehdy, pokud postižený:

• nereaguje na oslovení a zatřesení,
• nemá normální dýchání (nedýchá vůbec, dýchá nepravidelně nebo má lapavé dechy).

Samotná nereakce ještě neznamená nutnost resuscitace – rozhodující je vždy stav dýchání. Tvrdě spící nebo opilý člověk může nereagovat, ale dýchá normálně. V takovém případě resuscitaci nezahajujeme, ale dýchání dál sledujeme.

Jakmile si ale nejsme jistí, zda je dýchání normální, postupujeme, jako by šlo o zástavu oběhu. V tomto případě platí jednoduché pravidlo: „raději ano“ zachraňuje život.

Základní postup: co dělat krok za krokem

Základní postup resuscitace je jednoduchý a logicky navazující. Smyslem není zapamatovat si detaily, ale nezdržovat se a jít rovnou k tomu podstatnému.

1️⃣ Zajistěte bezpečnost – svou i okolí.

2️⃣ Zkontrolujte reakci – oslovte postiženého a jemně s ním zatřeste.

3️⃣ Zprůchodněte dýchací cesty – záklon hlavy a předsunutí dolní čelisti.

4️⃣ Zhodnoťte dýchání – krátce sledujte, zda vidíte, slyšíte a cítíte normální dech.

5️⃣ Zavolejte 155 – ideálně na hlasitý odposlech a postupujte podle pokynů operátora.

6️⃣ Zahajte stlačování hrudníku:

• ruce položte na střed hrudníku,
  
• stlačujte frekvencí přibližně 100–120× za minutu,
• do hloubky zhruba 5–6 cm,
• po každém stlačení nechte hrudník zcela povolit,
• stlačování zbytečně nepřerušujte.

Pokud je k dispozici automatizovaný externí defibrilátor (AED), použijte ho co nejdříve. Přístroj vás bude krok za krokem navádět – důležité je pouze to, aby jeho použití vedlo k co nejmenším přerušením stlačování hrudníku.

Umělé dýchání: patří do resuscitace? Ano — ale ne vždy

V laické první pomoci se dnes často používá takzvaná „hands-only CPR“, tedy resuscitace pouze stlačováním hrudníku. Dává to smysl: postup je jednodušší, lidé se méně bojí začít a především se tím minimalizují zbytečné prodlevy.

To ale neznamená, že by umělé dýchání z resuscitace zmizelo. V praxi platí několik základních pravidel, která je dobré znát.

U dospělého s náhlým kolapsem je klíčové co nejrychleji rozproudit krev stlačováním hrudníku. V prvních minutách bývá v krvi ještě určité množství kyslíku – problémem není jeho okamžitý nedostatek, ale to, že se krev nepohybuje.

✅ Umělé dýchání může být přínosem, pokud:

• jste proškoleni a techniku skutečně ovládáte,
• zvládnete dva vdechy tak, aby přerušení stlačování bylo co nejkratší (orientačně do 10 sekund),
• je pro vás dýchání bezpečné a přijatelné – krev, zvratky, riziko přenosu infekce nebo výrazná psychická bariéra jsou zcela legitimním důvodem vdechy neprovádět.

⚠️ Jsou ale situace, kdy má umělé dýchání zásadní význam:

• u dětí,
• po tonutí,
• po dušení, které vedlo ke ztrátě vědomí a selhání dýchání,
• a u dalších stavů, kde je primárním problémem nedostatek kyslíku, nikoli selhání srdce.

Je důležité zdůraznit, že u člověka, který se dusí při vědomí, je postup jiný – provádějí se údery mezi lopatky a případně Heimlichův manévr. Umělé dýchání přichází na řadu až ve chvíli, kdy postižený ztratí vědomí a přestane normálně dýchat.

V těchto případech nebývá problémem srdce samotné, ale nedostatek kyslíku. Kombinace stlačování hrudníku a vdechů (nejčastěji v poměru 30 : 2) může výrazně zvýšit šanci na přežití — pokud je provedena bez dlouhých pauz.

👉 Pro všechny varianty ale platí jednoduché pravidlo: když nedýcháte, je to přijatelné. Když nestlačujete hrudník, je to problém.

Pozor na automatické „otočení na bok“ po kolapsu

„Zotavovací (stabilizovaná) poloha“ (uložení na bok) má v první pomoci své místo, ale po náhlém kolapsu může být i problematická, pokud vede k tomu, že se přestane sledovat stav dýchání. Právě to se v praxi stává poměrně často.

Pokud postižený nereaguje, ale dýchá normálně, řešením není „odložit odpovědnost“ otočením na bok a odejít. Řešením je postiženého neustále sledovat – zejména jeho dýchání. Po kolapsu se totiž stav může během krátké doby změnit: normální dýchání může přejít v lapavé dechy (gasping) nebo úplně ustane.

Jakmile k takové změně dojde, je nutné okamžitě zahájit resuscitaci. Pokud si v zotavovací poloze dýchání nevšimneme nebo ho přestaneme kontrolovat, může se ztratit cenný čas, který už nelze dohnat.

Jinými slovy: po kolapsu není největší chybou zvolit špatnou polohu, ale ztratit přehled o tom, zda postižený stále dýchá normálně. Pravidelná kontrola dýchání a připravenost jednat jsou v těchto situacích zásadní.

Základní zdravotnická výbava sama o sobě život nezachrání, ale v krizové situaci pomáhá vytvořit podmínky pro účinnou první pomoc. Rozhodující je vždy včasná reakce a správný postup.

Resuscitace mimo dosah rychlé pomoci

V terénu – na horách, v lese, při výcviku, na střelnici nebo při práci mimo běžný dosah – se může dojezd záchranné služby výrazně protáhnout. To není výjimečná situace, ale realita, se kterou je potřeba počítat. Minuty, které ve městě často „pokryje“ rychlý příjezd záchranky, tady leží plně na přítomných lidech.

V takovém prostředí není první pomoc něco navíc. Je součástí základní výbavy, stejně jako mapa, čelovka nebo turniket. Znalosti a schopnost je použít nejsou bonus, ale nutnost – právě proto, že profesionální pomoc nemusí být hned k dispozici.

Resuscitace je extrémní scénář, se kterým nikdo nepočítá. Když ale nastane, není prostor dohledávat postup nebo zvažovat ideální řešení. Rozhoduje rychlé zahájení a udržení resuscitace v rámci reálných možností.

Právě v horách a odlehlém terénu je zároveň nutné myslet i na vlastní bezpečnost a limity. Resuscitace se zde neprovádí „do úplného vyčerpání za každou cenu“, ale do té míry, aby zachránce zůstal schopen dalšího pohybu, návratu z terénu nebo zajištění vlastní bezpečnosti. I to je součást odpovědného rozhodování v prostředí, kde pomoc nemusí přijít rychle – nebo vůbec.

V těchto podmínkách může včasné zahájení resuscitace znamenat rozdíl mezi šancí a jejím úplným zmizením. Stejně důležité je ale zachovat schopnost situaci zvládnout i poté.

Závěr: rozhodnutí, které udržuje čas pro záchranu

V situaci, kdy člověk nereaguje a nemá normální dýchání, nejde o dokonalé provedení ani o znalost postupu „slovo od slova“. Podstatné je, aby se včas začalo něco dít. Resuscitace není záruka výsledku, ale je to jediný způsob, jak v prvních minutách udržet reálnou šanci na přežití.

Zahájením resuscitace se z nikoho nestává zdravotník. Jde o základní kroky, které mají v danou chvíli smysl: udržet oběh, zpomalit poškození mozku a vytvořit čas pro další zásah. Bez tohoto mezičlánku často nemá ani rychlý příjezd záchranné služby na co navázat.

Rozhodnutí začít resuscitovat není o odvaze ani o dokonalosti. Je to praktická volba mezi tím něco udělat, nebo nedělat nic. A právě tahle volba může v kritických minutách znamenat rozdíl mezi šancí a její úplnou ztrátou.

⚠️ Pokud se chcete naučit poskytovat první pomoc prakticky a s jistotou – včetně resuscitace a postupů v náročných či taktických podmínkách – pořádáme v olomoucké prodejně zdravotnické kurzy pod záštitou Elite Centers Czech Republic. Kurzy jsou zaměřené na reálné scénáře, rozhodování pod tlakem a postupy, které dávají smysl mimo učebnici i mimo civilní komfort.